PES, KOLO A GOLF

Jak jsme si mohli před časem přečíst na známém zpravodajském webu, golf už prý není v módě. Naopak „in“ je kolo. Zvláštní, protože kolo je ve fóru už asi tak sto třicet let. Nicméně hokejový brankář Dominik Hašek tuto skutečnost potvrzuje. Své nejaktivnější golfové roky má už za sebou a dnes víc jezdí na kole. Na silničním. Stále chodí hrát hokej a pořídil si také psa. Na golf mu moc času nezbývá, a to i přesto, že má apartment přímo na golfovém hřišti.

– S ANDREJEM HALADOU

Sledoval jste nedávné debaty o kvalitě českého hokeje po mistrovství světa?
Diskuze jsou vždycky prospěšné, a protože hokej je národní sport, lidi baví si o něm povídat. Je to běžná věc. Je pravdou, že výsledky nejsou v posledních letech tak dobré jako v minulosti. Pořád si však myslím, že patříme do světové špičky. Kanada na mistrovství předvedla, jaká je její síla. Je před všemi ostatními. Ale Rusko nebo Švédsko dokážeme porazit. I když nepatříme mezi dva nebo tři nejlepší týmy, stále jsme v první pětici šestici. To je bez debat.

V čem je hlavní problém českého hokeje?
Je jich víc, ale hokej je dnes bohužel drahý sport. Měli jsme vždycky silnou a početnou základnu, jenže dnes nenajdete tolik rodičů, kteří si mohou dovolit platit tisíc patnáct set korun měsíčně a ještě dětem kupovat vybavení. Někteří rodiče šestiletých dětí už předem vědí, že to nezvládnou, a vybírají jiné sporty. Mí rodiče platili stovku ročně a měli jsme všechno zadarmo. Led, výstroj i jídlo, když jsme jezdili po turnajích. To je dnes jinak. Není podpora, a děti chybí.

Co jste říkal na aféru s úplatky v mládežnickém hokeji? Je to skutečný problém, nebo spíš mediálně zveličený?
Korupce je bohužel součástí naší společnosti. To je fakt. Ale na rozdíl od Luďka Bukače nebo Slávy Lenera si nemyslím, že chyba je i v rodičích. Rodiče vždycky pro své děti dělají, co mohou nejvíc, to je normální. Pokud je někde chyba, tak ve funkcionářích a trenérech, kteří si od rodičů peníze vezmou. Naprosto neomluvitelné! Ti, kteří tohle někdy udělali, nepatří do hokeje. Na to musí kluby i svaz dbát.

A jací jsou vlastně samotní trenéři? Změnil se nějak jejich přístup od vašich klukovských začátků?
To je pro mě hodně těžká odpověď. Když jsem byl kluk, vůbec jsem se o podobné věci nestaral. Hrál jsem hokej a byl jsem rád, když jsem mohl chytat. Radoval jsem se z vítězství. Ať už se něco špatného dělo nebo ne, šlo to mimo mě. U nás se to ani nikdy neřešilo – anebo se to odehrávalo za zavřenými dveřmi rodičů. Od sedmnácti jsem pak byl jedničkou v prvním mužstvu, tudíž jsem se s podobnými praktikami nesetkal. Dneska sice dělám pro Síň slávy, spolupracuji s hokejovým svazem, s Pardubicemi, ale do podobných věcí vidí hlavně ti, kteří trénují děti a mládež dennodenně.
Je to složité. Když tatínek hráče koupí klubu dresy a zaplatí cestu na turnaj, tak je to určitý tlak na trenéra, aby dotyčný kluk dostal šanci. A pokud jsou dva kluci stejní, asi bych i pochopil, že dítě „od sponzora“ může mít jistou výhodu. Ale zcela nepřijatelné je, kdyby měl trenér dát šanci klukovi od sponzora v případě, že by tím byl upozaděn lepší hráč.

Je něco takového možné i v USA nebo Kanadě? Také tam rodiče dávají ilegálně statisíce, aby jejich děti mohly víc hrát?
Především si myslím, že když otec přinese veřejný sponzorský dar, koupí dresy nebo hokejky, zaplatí led a podporuje klub, tak na tom není nic špatného. Kluby to potřebují. Jinak to ani nejde finančně utáhnout. To je správná věc, která pomůže všem hráčům.
Druhá věc je nastavení systému. Neznám podrobně evropský, například ve Švédsku, ale v USA a Kanadě si děti do patnácti šestnácti vše hradí samy. Tam je hokej ještě dražší. Buď koupíte celou výstroj novou, a to stojí majlant, nebo z druhé ruky, přes výměnu, burzu atd. Existují i podpory, ale v drtivé většině vše zaplatí rodiče. Teprve když se dostanete do juniorského mužstva, platí to klub.

To znamená, že dnešní nejlepší hráči z Kanady jsou všichni ze solidně postavených rodin, minimálně ze střední třídy?
Stoprocentně. Ale tam je střední třída daleko širší.

Je v zámoří etická úroveň ve sportovním dění vyšší než u nás?
Určitě. Na stadionech rozhodně. Když jsem se v Česku chodil dívat na svého syna na hokej (hrál tehdy za žáky) a slyšel okolo stojící rodiče, jejich hlasité poznámky a komentáře, často jen nadávky na hráče a rozhodčího, tak to je nebe a dudy. Základní slušnost je v zámoří úplně jiná. Kdyby tam někdo takhle křičel, tak ho vyvedou. Ale mluvím o komunitách, kde jsme žili my. Nemůžu posoudit, jestli to platí i v jiných sportech pro některé čtvrti například na Floridě, kde rodiny třeba vycházejí z jiných poměrů.

A pokud jde o chování uvnitř klubu, v případě funkcionářů?
Podívejte, politika ve sportu je všude stejná. Taky tam byly tlaky, nespokojenost s trenérem, rozepře mezi rodiči. Viděl jsem maminku, jak se hádá s trenérem, proč ten její nedostal šanci. Proč jiný hrál tolik. A proč ten další nehrál přesilovku. Běžné věci – nemalujme si to růžovými barvami. Ale jde o formu a celkovou kulturnost. V tom je velký rozdíl.

Jaké postavení má golf mezi ostatními sporty v USA?
Je velikou a velmi viditelnou součástí amerického způsobu života. Především pokud jste bohatší – a hokejisté určitě patří mezi pět procent nejbohatších. V tomhle prostředí je golf samozřejmostí, hraje ho každý. Když jsem přišel do Detroitu na začátku sezony, první otázka zněla: Jak ti šel golf? Až potom se mě zeptali: A jak jsi připravený na hokejovou sezonu? Hokej a golf na sebe přirozeně navazovaly.
Golf je v USA výrazem příslušnosti k určité komunitě, má vedle sportovního i velký společenský rozměr. Je to životní styl. Samozřejmě pokud chcete patřit do klubu, musíte být minimálně střední třída, skoro bych řekl ta vyšší střední. Ale hrát golf na publicu může každý. Řekl bych, že v zámoří je pro zhruba šedesát až sedmdesát procent populace golf zcela dostupným sportem. A i pro chudé kluky a holky existují četné podpory.

Hrál jste v USA často, když jste tam působil jako hokejista?
Začínal jsem asi tak v roce 1996 nebo 1997, jezdili jsme s kluky na Floridu a do jižních států. Golf mě bavil, ale nikdy jsem mu nepropadl úplně. Od začátku jsem k němu měl trochu jiný vztah než ostatní.

V čem?
Měl jsem problém, že všichni moji spoluhráči hráli dobře. Začali trénovat a za rok byli pod 90. Ti lepší i pod 80. Jak uměli švihat hokejkou, denně vystřelili 100 nebo 200 puků, tak to tam prostě měli. S tím nejde hrát golf blbě. Jenže já ty puky nestřílel, ale chytal.
Nejlepší motivací je, když se člověk zlepšuje. Ale i když jsem trénoval, byl jsem rád za 100 ran. To se mi moc nelíbilo. Tak jsem si řekl, že to nebudu přehánět, a začal jsem chodit jen na akce, když mě někdo pozval. Tak to dělám vlastně dodnes.

Jaké místo má teď golf ve vašich volnočasových aktivitách?
Určitě menší než před pěti deseti lety. Pořídil jsem si psa, ten zabírá hodně času. Jezdím i víc na kole, vždycky tak hodinku dvě po ránu, dvacet až čtyřicet kilometrů na silničním, to jede rychleji. Například okolo Berouna jsou nádherné trasy. A o víkendech zase často jezdíme s partnerkou na horském kole. Nejdu už hrát golf každý týden, spíš jednou za měsíc.


Celý rozhovor s Dominikem Haškem najdete v červencovém vydání magazínu Golf Digest C&S.

Aby vám nic neuniklo, můžete si magazín předplatit jako klasickou nebo e-verzi, případně si předplatné objednat i přes bránu SMS.
Více se o předplatném dozvíte ZDE

Červencové číslo magazínu Golf Digest C&S vyšlo 25. června 2015.

Autor článku: GolfDigest C&S

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace