Čtyři hodiny ZÁBAVY a 9 minut soustředění

GD10-15Zeptáte-li se mě, co mi v českém golfu nejvíc chybí, možná budete překvapeni: Nejsou to služby ani nižší ceny hracích fee. Chybí mi humor. Tak nějak se pokusit nad tuto hru povznést a přestat ji brát příliš vážně. On nám chybí nadhled obecně a s klesajícím počtem golfistů se snižuje i procento těch, kteří preferují hru pro radost. Zvyšuje se procento starých psů a tím i jakási prapodivná česká golfová upjatost a soutěživost.

Pravděpodobně nám chybí to, že by stojaté vody rozvířil příliv nových a optimistických tváří, nebo jim možná masku upjatosti již od začátku sami servírujeme. Golf je dost krutý sám o sobě. Každá dobrá rána musí být po zásluze potrestána. Proč si to ještě víc stěžujeme a nastavujeme si laťku naší radosti proklatě nízko a cíle nedosažitelně vysoko?

Až je mi kolikrát smutno, když pozoruji ty osamocené postavy se svěšenými hlavami, které se trápí svým momentálním sportovním selháním. Raději bych viděl skupinky rozesmátých golfistů, kteří se dokážou pobavit dobrým vtipem nebo historkou – těch je přece v golfu tolik, že by snad vydaly na několik zábavných knih.

Svým způsobem závidím Američanům jejich postoj ke golfu. Pokud se nehraje o velké peníze a nemluvíme o profesionálním golfu, berou golf jako součást svého života a chtějí se jím především zbavit každodenních starostí. Pokud byste se kohokoliv mezi amatéry třeba na Floridě zeptali, jaký má handicap, asi by se vaší otázce dost divil nebo by jí vůbec nerozuměl. Museli byste se zeptat jinak, třeba kolik obecně hrají, a možná byste dostali poměrně šokující odpověď: Pod devadesát, a když se daří, tak i lépe.

Pokud si nedokážeme z golfu občas udělat legraci, dokážeme si ji udělat sami ze sebe?

Jsme přece jen Evropané a žijeme z tradic. Svým způsobem se nám tradice líbí a asociují nám něco lepšího, aniž bychom o celé problematice něco věděli. Máme jen takový pocit a s tím si vystačíme. Tak vlastně žijeme trochu v bludu a vlastních představách, případně v obrazu, který je nám jinými do mysli promítán. K naší velké škodě.

Není to tak dávno, co jsme na obálku magazínu použili vlastní modifikaci fotografie, na níž jsme americkou golfistku nahradili českým hercem. Co se stalo? Více jak polovina české golfové populace byla popuzena, a zaslechl jsem dokonce slova o zesměšňování golfu nebo naprosté neúctě k tradicím. Přiznám se, že mě to nejdřív zarazilo, ale potom jsem se – a omlouvám se té druhé polovině – musel zasmát a položit si otázku: Pokud si nedokážeme z golfu občas udělat legraci, dokážeme si ji udělat sami ze sebe?

Možná hrajeme mnoho soutěžního golfu, o poháry, papírové diplomy, stablefordové body, o peníze, o prestiž. Hrajeme proti neviditelnému a neporazitelnému nepříteli, kterému někdo dal jméno stablefordový handicap.

Kdybychom byli dostihoví koně, pak bychom museli po hřištích vláčet dodatečnou zátěž. Představte si, že byste po nahlášení své výkonnosti slyšeli: Hm, HCP 8, tak to máte dva pytle písku do bagu navíc. Možná by nám po první devítce došel dech a rychleji bychom vše pochopili. Naše ego sice nic fyzikálně neváží, ale někdy nám dokáže za krk naložit víc, než dokážeme unést.

Snad jedinou výjimkou jsou týmové soutěže, ale nebojte – nechci psát o Ryder Cupu. Myslím ty, na které občas zapomínáme, na texas dvojic, fourball, foursome nebo jamkovku o kafe a koláč. Co mají společného? Obvykle humor nebo alespoň jeho skrytou stránku ve formě vzájemného popichování a neskrývané radosti nad soupeřovou nepovedenou ranou. Je to jediná výjimka, kdy se radost ze soupeřova žbluňknutí míčku do rybníka může projevit, kdy to není nesportovní chování nebo faul loktem. U těchto formátů se kolikrát právě ta naše malá vnitřní upjatost projeví nejvíc a soupeř, jemuž se nedaří a nedokáže se sám sobě zasmát, vás začne na oplátku a namísto svého míčku v jezeře koupat ve znalosti pravidel.

Kolikrát už jsem to sám zažil a sám na sobě vyzkoušel. Kolikrát už jsem to na hřišti viděl. A není lepšího zrcadla než uvědomit si své chování prostřednictvím někoho jiného. Každý si tím musí projít, musí přestat pohazovat hole po hřišti, musí jednou z hřiště odejít na kafe do klubovny a srovnat si myšlenky. Musí si na golf pořádně zanadávat a prohlásit, že už ho nikdo nikdy s holí v ruce neuvidí nebo že tak pitomé hřiště v životě nehrál.

Je to až neuvěřitelně očistný proces, který z nás může udělat nejen lepší lidi, ale hlavně golfisty s nadhledem. Pak si občas můžeme vykročit i mimo nastavené hranice prapodivných klišé a zachovat si při tom chování slušného člověka. Případně se potichu zasmát těm, kdo z kruhu nikdy nevykročí a svým golfem se budou vždy jen trápit. Bohužel frustrovaný hráč nikoho nového ke golfu nepřiláká. Ba právě naopak, spíše takového zájemce o naši hru odradí. Škoda jich, stačilo by možná tak málo a měli bychom hřiště plná rozesmátých golfistů.

Jak rád bych sám na hřišti věnoval čtyři hodiny zábavě a devět minut koncentraci na další ránu. On ten golf ani déle netrvá. Stačí si to spočítat. A v tom je jeho kouzlo a možná ten největší problém, že občas děláme věci naopak.

– ROBIN DRAHOŇOVSKÝ
Autor je šéfredaktorem magazínu Golf Digest.

Ilustrace Lukáš Fibrich


 

Autor článku: GolfDigest C&S

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace