KOMENTÁŘ: Začínají už snad česká hřiště končit?

GD06-16Dlouhé roky znali čeští golfisté Novou Ameriku jako areál s dvaceti sedmi jamkami, ale do letošní sezony vstoupila jen jako osmnáctka. Devítku Woodland majitel Stephan Friedreich z ekonomických důvodů uzavřel a ani do budoucna ji neplánuje obnovit. Budou z ní pastviny. Je tohle v historii českého golfu přelomový moment, kdy nás namísto otevírání nových areálů čeká jejich zanikání?

Už v předchozích letech několik hřišť ukončilo svůj provoz. Na sklonku minulé dekády byla po náhlé tragické smrti zakladatele E. Beneše uzavřena osmnáctka na Lipně. Od roku 2013 se nehraje na rodinné devítce manželů Voigtsových u Trhového Štěpánova. Provoz byl utlumen i v šestijamkovém areálu šumavských Liščích luk a na některých dalších menších hřištích. Kdybychom šli do ještě hlubší historie, pak ve 20. století zmizela v propadlišti dějin hřiště v Klánovicích či Františkových Lázních, staré devítky motolská i karlovarská (v Gejzírparku), případně soukromé hřiště barona Ringhoffera ve Volešovicích.

Konec Woodlandu tedy není zcela nepoznaným faktem. Navíc nebyl zavřen celý areál, pouze jeho část. Ale přesto má tento krok v sobě jistou symboliku. Jde o první větší ukončení provozu dané ekonomickými důvody, nerentabilitou. Je i výrazem změněné situace českého golfu: V éře po roce 1989 všechno jen začínalo, postupně si však musíme zvykat, že něco bude i končit.

Příčiny uzavření Woodlandu jsou nabíledni. Nová Amerika byla po svém otevření v roce 2002 centrem golfu ve východních Čechách, i přes nemalou vzdálenost sem jezdili také hráči z Prahy. Část z nich ale posléze odlákala sportovně výtečná Kunětická Hora, navíc se z okolních devítek Mladé Buky, Myštěves a Lázně Bohdaneč staly osmnáctky. V Hradci vznikla praktická Roudnička. Konkurence se zostřila, turnajový byznys po ekonomické krizi přitvrdil. Mít dvacet sedm jamek se ukázalo jako snad nadbytečné. Woodland byl přitom ze tří devítek Nové Ameriky nejnáročnější, respektive nejdelší: jako 2× 9 jamek měřil neskutečných 6 490 m ze žlutých. Hráči ho moc nevyhledávali, byť i on měl své kouzlo. Krásný byl třípar č. 3 hraný přes vodu, nezapomenutelný byl monumentální pětipar číslo 7 (žlutá 540 m, bílá 638 m) s obřím greenem, největším v republice.

Zhruba patnáct areálů dnes považuji za ty nejohroženější.

Čekají nás v budoucnu ještě další konce? Bezpochyby ano. Kdybych si v paměti prošel těch více než 100 areálů, které jsou teď v Česku, mohl bych vyjmenovat zhruba patnáct, které považuji za ohrožené. Budou mezi nimi regionální devítky ležící v místech s malým zájmem o golf, kde členská základna klubu není veliká. Budou tam i některé osmnáctky střední třídy, v jejichž blízkosti najdeme lepší a silnější areály. Je tam i pár hřišť velmi kvalitních, ale v ekonomicky málo vhodné lokalitě. Často jde o areály, které jsou příliš daleko od velkých aglomerací, hlavně od středních Čech a Prahy, kde žije cca 40 % hráčů v zemi. Faktor času a dojezdové vzdálenosti čím dál více ovlivňuje ekonomiku hřiště.

Některá z ohrožených hřišť, hlavně ta větší, mají šanci přežít. Jsou prodejná a určitě by se našel nový majitel, který bude přesvědčen, že pod jeho vedením to půjde lépe. Ale u jiných – především menších – je těžké hledat zájemce, když i laik vidí, že šance na zlepšení a růst není veliká. Jejich existence stojí obvykle na jediném člověku, na mecenášovi nebo několika nadšencích. O jejich osud se bojím, a přitom to často jsou lokální hřiště s fajn atmosférou. Asi jako byl Trhový Štěpánov.

Golfový byznys se nevymyká běžnému podnikání, je nutné ho brát pragmaticky. Jsou lepší i horší časy, někdo je ochoten hřiště dotovat, jiný prostě peníze nemá. Je také potřeba přiznat, že některé golfové areály mají své budoucí problémy v sobě zakódovány už v momentu zrodu. Bylo vybráno problematické místo, jamky jsou špatně či neprakticky navrženy, možný obrat a zisk byly přeceněny. I Woodland od počátku odrazoval svojí délkovou koncepcí. Ale to nic nemění na faktu, že uzavřít hřiště je vždycky smutným krokem. Příroda tím sice netratí, s odjezdem sekaček je jí naopak dán prostor pro přirozené bujení a růst, ale pro golfovou komunitu je to stejné, jako když je rodina nucena opustit dům, ve kterém všichni prožili část života. Pohřbíváte kus vlastní minulosti. Jakkoli jsem na Woodlandu hrál jen asi třikrát v životě, jakkoli ani já jsem nebyl jeho obdivovatelem, jeho konec určitě vnímám jako ztrátu.

– ANDREJ HALADA
Autor je zástupcem šéfredaktora magazínu Golf Digest.

Ilustrace Lukáš Fibrich

Autor článku: GolfDigest C&S

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace