KOMENTÁŘ: Šedesátka a jiné potížistky

aximum čtrnácti holí v bagu znamená, že hráč má z čeho vybírat. Někdy je to těžká volba. Znáte jeden z poznatků z oblasti psychologie prodeje? Pokud má zákazník na výběr z tří až sedmi možností, bez potíží si vybere. Pokud ovšem může vybírat z více než deseti, nebo dokonce dvaceti variant, nedokáže se už zorientovat. Buď volí špatně, anebo si nevybere nic a odchází z obchodu s prázdnou.

Každá golfová hůl je samozřejmě jiná, určená k ráně jiné délky, ale to nic nemění na faktu, že pro většinu rekreačních hráčů je počet čtrnáct luxusem. Pro hráče s HCP 0 či pro profesionála je každá hůl potřebná, protože s každou zahraje přesně to, co hůl „dokáže“. Naopak rekreační hráči hrají s jednotlivými holemi všelijak – statisticky jen menší počet ran jim vyjde délkově tak, jak má. Zkažená pětka železo je to samé jako povedená sedmička. Mnoho začínajících či občasných hráčů dokonce ani nezná délky svých ran s jednotlivými holemi a hrají podle „citu“. Těm stačí ke hře naprosté minimum holí.

Zkusme si projít bag a říct si, zda je nutné v něm tu či onu hůl mít.

Na obou koncích spektra najdeme dvě zcela odlišné hole. Putter a wedge 60°. Jistě, puttovat se dá třeba i s hybridem či driverem, ale putter je skutečně klíčovou holí, bez níž se prakticky žádný hráč neobejde. Ovšem wedge šedesátka? Lidé si ji rádi kupují, je to hůl pro fajnšmekry, vypadá pěkně – ale kolik z nás s ní skutečně trefí ránu do obloučku klenoucího se jako duha nad obzorem? Spíše vidíme přehršel topnutých, rovných ran končících daleko za greenem. Nebudu pokrytec a taky přiznám, že jsem si ji koupil, ale už mnoho let mi leží ve skříni a nedala ani ránu. Šedesátka je prostě hůl jen pro nejlepší.

Co další tři wedge? Sand wedge, gap/utility wedge a pitching wedge. Svoji gap wedge 52° jsem si oblíbil a hraji s ní dobře, příjemně se s ní i chipuje, ale když jdu devět jamek odpoledne, nemám ji v bagu. Kvůli dvěma třem ranám se s ní nepotáhnu. Nějaká wedge je však nezbytná na všechny typy krátkých ran, tudíž hůl s loftem 56° či 54° by hráč měl mít. Ale pozor: Ani s klasickou sand wedgí se nehraje snadno, i tady se hodně topuje a hraje tlustě (zásah trávy před míčem). Takže pokud zvolíte třeba jedinou wedge 52°, taky neprohloupíte. I z písku se s ní dá hrát, byť doběh je pak delší.

FRANCIS OUIMET VYHRÁL V ROCE 1913 US OPEN S POUHÝMI SEDMI HOLEMI V BAGU.

Železa číslo 9 a 8 jsou snadno „trefitelná“ a i rekreační hráč by jedno z nich měl mít v bagu. Platí to i pro sedmičku, s níž samojedinou (a putterem) se de facto dá obehrát celé kolo a bez potíží dosáhnete na většině jamek bogey. Jakkoli jsou ale hole 9, 8 a 7 základem pro hru v poli, neznamená to, že je musíte mít s sebou všechny. Klidně stačí železitá kombinace 52°-9-7. Nebo SW-PW-8.

Šestkou už většina rekreačních hráčů nehraje tak dobře jako sedmičkou a pětka bývá loterie. Když trefíte pětkou délku, letí to často do strany, když však míč nezasáhnete přesně, je to ta již zmíněná sedmička. O železech čtyřce a trojce netřeba ani hovořit. Je k ničemu je mít v bagu. Stačí jediný hybrid na úrovni čtyřky i pětky železa (okolo 25°) a máte vystaráno jak na delších tříparech, tak při delších ranách v poli.

Dřeva: Někdo si oblíbil trojku z týčka namísto driveru, někdo má na dlouhé rány v poli pětku dřevo. Ale hra z fairwaye se dřevem je vždy těžká. Hybridy je dokážou nahradit – i když býváte délkově kratší, jste úderově podstatně jistější. A driver? Ten pokouší skoro každý, a nakonec proč ne… Golf má být i o radosti, občasném potěšení z maximální vzdálenosti. Byť „bambule“ přináší svými úlety také spoustu starostí, respektive horší výsledky.

Finální účet by mohl vypadat takto: putter, jedna wedge, 9- a 7-železo, hybrid, a kdo chce, i driver. Celkem šest holí.

Připadá vám to málo? Pak vězte, že do první světové války zhruba takto vypadala sada nejen běžného, ale i špičkového golfisty. Američan Francis Ouimet také vyhrál v roce 1913 US Open (v legendárním souboji s Harrym Vardonem) s pouhými sedmi holemi v bagu. Hole tehdy ani nebyly číslovány, ale šlo o „jmenovité“ hole typu mashie, cleek, niblick atd. Každá produkovala dosti odlišný typ rány. Číslování se prosadilo až v letech 1920–1940, tehdy už také mívali někteří hráči v bagu 20–30 holí. To pak ovšem vedlo k tomu, že v roce 1938 bylo zavedeno pravidlo o maximu 14 holí. Důvod? Byly to v prvé řadě ohledy vůči kedíkům, kteří bagy s třicítkou holí už prostě nemohli unést.

ANDREJ HALADA
Autor je zástupcem šéfredaktora magazínu Golf Digest.
Ilustrace Lukáš Fibrich

Autor článku: GolfDigest C&S

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace