Z DENÍKU (NE)GOLFISTKY

31. březen, velikonoční sobota, 8:30 ráno a náš první golfový trénink. NESTÍHÁM, zaspali jsme. Co si mám vzít na sebe? Můžou se vlastně na golf nosit džíny? A boty? Jsou nějaké, které se na ten trávníček jako opravdu nehodí? No nic, všechno co se nepovede svedu na to, že jsem prostě na greenu nikdy nestála.

V 10:00 už jsme před recepcí našeho “domovského” klubu Loreta Golf Pyšely. Můj přítel Patrik se mi v mezičase, než dojdou ostatní obyvatelé naší malé obce, snaží vysvětlit pravidla. Co je PAR, co je hendikep atd. Kývu, že všemu rozumím – nerozumím ničemu.

Bavíme se golfem. Hlavně Eduard, který to raději na celý terénink “zalomil” 🙂

Hned v začátku nám milý trenér Jakub ukazuje, jaké golfové hole vůbec existují a na jaký úder, se každá jedna z nich hodí. Propadám lehkému zoufalství, že to v životě nepochopím a v duchu spíš přemýšlím nad tím, na co má trenérka Bára na konci holí tolik plyšáků?!

Následně se rozdělujeme na 3 skupinky a vyrážíme objevit možnosti cvičného hřiště. A já si jako první zkouším “patování” – prý podobné minigolfu. To je mi sympatické, minigolf je fakt sranda .. což patování vlastně asi někdy bude taky. Alespoň myslím. Zatím se jenom snažím donutit samu sebe mít pevné zápěstí a proboha se alespoň přiblížit té jamce. No, napočtvrté se to povede.

Po patování zkoušíme odpalovat. To je ono! To je ten postoj, co znám z líbivých golfových fotek! S pokrčenou nohou a zasněným pohledem v dál. Nuže, tak na ten si budu muset ještě chvilku počkat 🙂

Ke konci tréninku si jdeme vyzkoušet …. eh, nevím. Asi jsem to přeslechla? Nemá smysl se trápit. Název aktivity si nepamatuju a neodpálila jsem ani jednou. Tak o tom taktně pomlčíme. Abychom to hezké dopoledne pěkně završili, dali jsme si na Loretě výborný oběd a zamířili domů. To by asi mohl být takový idylický konec jednoho golfového pokusu, že? NO A NEBO NE. Popošli jsme asi 10 kroků a najednou jsme si tak říkali, že si to prostě chceme ještě zkusit. Naší odvahu asi podpořil i fakt, že na cvičném odpališti nebylo moc “diváků” a můžeme si tam zkrátka tak trochu dělat co chceme. Vytříleli (říká se vůbec tohle slovo nebo pro to je nějaký zvláštní název, který neznám?) jsme dalších 100 míčků a s vidinou zánětu karpálního tunelu či přinejmenším mozolů, se vidali směr domov.

A závěr? Nejde mi to – ale strašně mě to baví! Což je s mojí “trpělivostí” vydržet u čehokoli, co mi nejde, maximálně 5 minut takový malý pyšelský zázrak! A ten spánek na gauči po 6 hodinách strávených na čerstvém vzduchu – to byl takový malý benefit. 🙂

M.

Postoj supr. Jenom mi tam tak trochu zbyl ten míček 😀

Autor článku: GolfDigest C&S

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace