Arizona: Golf mezi kaktusy

 

V tomto americkém státě sice ještě není tolik hřišť jako neuvěřitelných půldruhého tisíce na Floridě, i tak je ale počet 400 na stát s rozlohou necelých 300 000 kilometrů čtverečních a šesti a půl miliony obyvatel docela dost – a další stále vznikají. Téměř polovina jich je v okolí Scottsdale, rezidenčního města těsně sousedícího s Phoenixem. Scottsdale je momentálně jedním z nejoblíbenějších turistických letovisek navzdory tomu, že neleží u moře a nemá v bezprostřední blízkosti žádnou velkou atrakci.

Deník New York Times dokonce Scottsdale přirovnal k miamskému South Beach zejména kvůli husté koncentraci nočních klubů a luxusních hotelů: více než ve Scottsdale je hotelů nejvyšší kategorie již jen v New Yorku. Důvod zájmu, který navíc setrvale vzrůstá, je jednoduchý – ve Scottsdale, stejně jako v přilehlé oblasti, které se říká Valley of the Sun neboli Údolí slunce, panuje stabilní slunečné počasí. Místní se dokonce chlubí, že slunce tu svítí každý rok nejméně 330 dní.

Oblast navíc netrápí zemětřesení jako Kalifornii nebo hurikány jako státy na pobřeží Karibiku. Na zimní měsíce, které se vyznačují příjemnými teplotami okolo patnácti stupňů Celsia, se sem ze severních amerických států a z Kanady stěhují lidé, kteří si zde často rovnou pořizují rezidence. A spolu s nimi také fi lmové a hudební hvězdy či boháči, jejichž příjmy nejsou úplně čisté – Arizona je totiž posledním americkým státem, který nevyžaduje přihlášení k pobytu. Hvězdy jsou tak skryty před dotěrnými novináři a fanoušky, mafiáni zase před policií či daňovými úředníky. Turistický ruch je klíčovým ekonomickým odvětvím a zaměstnává téměř polovinu místních.

Bohatství a nárokům svátečních rezidentů a turistů jsou přizpůsobena i zdejší golfová hřiště. Český návštěvník jen žasne, jak hustou a sytě zelenou trávu lze udržovat uprostřed pouště a jaká kouzla uměli architekti mezi kaktusy vytvořit. Tři ze čtyř hřišť, která představíme, patří ke špičce nejen v Arizoně, ale v celých Spojených státech a platí to přirozeně i pro jejich cenovou politiku – v sezoně (leden až březen) běžně požadují green fee blížící se dvěma stům dolarů. V ceně ale často bývá vozidlo a nejrůznější drobné výhody a slevy. A o tom, že suma není přemrštěná, svědčí vysoká vytíženost hřišť. Je nutné objednávat si hrací čas nejméně týden dopředu, a to i na hru ve všední den dopoledne; mnohá hřiště doporučují rezervaci až třicet dní předem.

Hřiště s čelenkou

Než se vypravíte na náročná pouštní hřiště, vyplatí se „zatrénovat si“ na některém z těch lehčích, kde se sice mimo fairway nachází převážně prašná, kamenitá a tvrdá půda, ale ještě nehrozí, že byste se za ztraceným míčem prodírali pichlavými kaktusy. Hřiště Papago patří v Arizoně k nejstarším. Bylo otevřeno v roce 1963 a jeho architektem byl William Francis Bell, mimo jiné autor proslulého kalifornského Torrey Pines a dalších téměř dvou set hřišť po celých Spojených státech.

Loni prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která se týkala především závlahy, ale také odstranění části divoké vegetace a kompletní výměny trávníku. I v Papagu se můžete ztratit mezi křovisky, ale mnohé rány, které nenajdou fairway, se dají zachránit, aniž by to bylo pro skóre fatální. Papago nemá žádné okázalé jamky, koneckonců jde o příměstské hřiště umístěné v těsné blízkosti Phoenixu, ale ze všech míst je vidět na blízké skalní útvary, které zejména při západu slunce nabízejí mimořádnou podívanou.

Zároveň leží na kraji Papago Parku, který vznikl z indiánské rezervace a jehož poznávacím znamením jsou pískovcové skalní útvary s rozsáhlými „dírami“ – přirozenými zvětralinami. K větší spokojenosti chybí ještě nová klubovna. Krátce po rekonstrukci, která skončila loni v prosinci, měli hráči k dispozici jen provizorní sádrokartonové stavení.

 

Kovboj a křepelové

Jestliže Papago má jako součást loga indiánskou čelenku, hřiště Legend Trail pro změnu kovboje na koni. Osmnáctka umístěná v severní části Valley of the Sun již nabízí prvky typické pro pouštní hřiště v oblasti. Dráhy jsou lemovány kaktusy a jinou odolnou pouštní vegetací, která neustoupí vašemu švihu ani kalhotám. A nejen lemovány – není výjimkou, že první ranou musíte překonat stopadesátimetrovou divočinu. Legend Trail není určen začátečníkům – vyžaduje dlouhé a přesné rány a často zde uplatníte takzvané „pouštní pravidlo“ (Desert Rule), které připouští, abyste si s připsáním jedné trestné rány spustili míček tam, kde překročil hranici fairwaye a pouště. Konzervativní golfisté touto úlevou sice pohrdají, nicméně značně zrychluje tempo hry, které je na vytížených hřištích jako Legend Trail ostře hlídané.

Hřiště, jež bylo otevřeno v roce 1995 a projektoval je Rees Jones, má pojmenované jamky. Často jde o nic neříkající „poezii“ (Ozvěny času, Hledač vize, Zpívající kopce), jiné pro změnu dobře vystihují charakter jamky i hřiště jako takového (Kaktusová země nebo Malovaná poušť). Ke skórování vybízejí zejména pětipary: ke greenu čtyřsetsedmdesátimetrové čtyřky (Arizonský západ slunce) se fairway svažuje a stáčí, takže když druhou ranou fairwayovým dřevem trefíte dráhu, míček pohodlně doběhne až na jamkoviště. Podobně sedmnáctka (Tančící stíny) vybízí k atakování greenu druhou ranou. Pokud ovšem zbývá hráčům dost sil, protože mají za sebou druhou nejdelší jamku na hřišti, pětiparovou šestnáctku. Zato tříparové jamky mohou zchladit naděje na dobrý výsledek: pokud například na patnáctce (Kruh hrdinů) netrefíte green či jeho těsnou blízkost, můžete se rozloučit s míčkem i dobrým výsledkem. Vynahradit vám to může setkání s křepelem přílbovým, malým hrabavým ptákem s legrační chocholkou, který čile kmitá mezi hráči.

 

Bunkery s límcem

V Sonorské poušti se nacházejí také dvě osmnáctky resortu We-Ko-Pa nazvané Cholla a Saguaro. Několik metrů vysoké kaktusy tu zastupují vzrostlé stromy a často u nich bývá umístěno odpaliště. Atraktivnější a novější (2006) Saguaro – název je odvozen od nejznámějšího druhu kaktusu – navrhovali dvojnásobný vítěz US Masters Ben Crenshaw spolu s Billem Coorem a na jeho vzhledu si dali záležet. Nejenže pečlivě modelovali terén a umisťovali bunkery, ale kolem kraje fairwaye a všech bunkerů nechali vysázet zhruba půlmetrový pás odlišné bermudské traviny, která na podzim zežloutne a vytvoří kolem bunkerů výrazný límec. Hrát se z něj dá podobně jako ze střiženého roughu – docela snadno.

Saguaro se nachází hluboko v poušti a na rozdíl od většiny ostatních hřišť tu záměrně nejsou vybudovány vily. Kromě toho, že se tak otevírají pohledy na pouštní scenérie, to zároveň umožňuje mít širší fairwaye a také riskovat ránu z pouště: vegetace je tu rovněž o něco řidší než na Legend Trail. Pětipary jsou dlouhé (nejdelší čtyřka má z amatérských pánských odpališť 550 metrů) a rozdíl mezi pánskými a dámskými odpališti může být i více než sto metrů (například na čtyřce). Kratší hráči budou z mnoha jamek odcházet zklamáni – a to je ještě čeká na osmnáctce 440 metrů do kopce.

Avšak tříparové jamky nejsou tak nekompromisní jako v Legend Trail nebo Boulders a dají se hrát i takzvaně „na doběh“. Čtyři sta osmdesát metrů dlouhý pětipar č. 14 nabízí alternativy: buď hrát po hlavní fairwayi, která je široká a dlouhá, nebo si zkrátit cestu, což ovšem předpokládá trefit drajvem nevelký ostrov fairwaye uprostřed pouště.

Pod kamennou hrozbou

Crenshaw s Coorem se zde možná inspirovali velmi podobnou jamkou č. 5 na jednom ze dvou hřišť resortu The Boulders (otevřeno 1986). Severní i jižní hřiště projektoval Jay Morrish a využil přitom unikátní skalnaté útvary, které daly hřišti jméno. Ohromné pískovcové balvany občas mají charakter viklanu, takže návštěvník má někdy pocit, že by stačilo do nich jemně strčit a svalily by se do trávníku. Přičemž v případě tříparové jamky č. 7 by balvan zamáčkl flight připravující se na odpal. Boulders je rozhodně nejokázalejší hřiště ze všech čtyř zmíněných: hned na čtyřech jamkách jsou dokonce vodní překážky, v poušti poměrně řídký jev. Lemováno je vilami, které přitom ladí s krajinou, a to barvou (pokud nejsou postaveny přímo z kamenů sonorské pouště, pak je beton zabarven do jejich přirozeného odstínu) i charakterem, kdy vzhled přízemních sídel připomíná roztroušená indiánská puebla.

Boulders (ale i We-Ko-Pa a Legend Trail) jsou ukázkou toho, jak nepochybně ohromné peníze využít velkolepě (vzhled a stav hřiště) a zároveň nenápadně (architektura kluboven a rezidencí schovaných mezi houštím). Čeští majitelé hřišť by měli rychle vyrazit na zkušenou.

Hřiště

1. PAPAGO - par 72, 6 717/4 950 metrů, 95 $ v hlavní sezoně (leden–březen), 40 $ mimo sezonu (červen–září), www.papagogolfcourse.net
2. LEGEND TRAIL - par 72, 6 256/4 488 metrů, 190 $(leden–březen), 75 $ (červen–září), www.legendtrailgc.com
3. WE-KO-PA (Saguaro) -  par 71, 6 318/4 626 metrů, 210 $ (leden–duben), 120 $ (duben–květen), www.wekopa.com
4. THE BOULDERS (South Course) - par 71, 6 148/4 281, 250 $ (leden–březen), 75 $ (květen–září), www.bouldersclub.com

Kde bydlet

VE SCOTTSDALE se na přelomu ledna a února koná na hřišti TPC jeden z nejnavštěvovanějších turnajů americké PGA Tour, FBR Open. Jedním z nejblíže položených hotelů je rozlehlý areál XONA RESORT SUITES (www.xonaresortsuites.com), který pro jeho blízkost a soukromí rádi využívají i účastníci turnaje včetně hvězd. Xona nabízí variabilní ubytování na několika úrovních, i ty nejmenší apartmány pro dva však mají kolem 50 metrů čtverečních. Za ty se v sezoně platí 159 $ za noc, mimo sezonu polovina. K dispozici jsou čtyři bazény, fitness, restaurace s venkovním grilem a na vyžádání také golfový instruktor i balíček green fee na hřištích v okolí.