před 4 lety, 04.12.2019 13:03 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

Nejlepší neznámý trenér těch nejlepších

DÍVEJTE SE POZORNĚ a všimnete si ho. DENIS PUGH není zvyklý na sebe poutat pozornost, ale bude tam – uvidíte ho během profesionálního turnaje tiše stát na drivingu poblíž Francesca Molinariho, který odpaluje rány. Občas k hráči, kterého označuje za svou „nejlepší práci“, přistoupí a prohodí pár slov. Pugh se ale nikdy nepředvádí na kamery. Je tam kvůli práci – a dělá ji dobře.

Nenápadná, ale důležitá práce, to byla vždycky Pughova značka. Je to možná nejlepší neznámý trenér dneška, což je zvláštní, když vezmeme v úvahu, kolik slavných hráčů s různými švihy i osobnostmi vychoval za posledních 30 let. Kromě Molinariho prošli rukama tohoto 64letého trenéra globálně úspěšní golfisté jako Frank Nobilo, Colin Montgomerie, Ross Fisher, Peter O’Malley, Greg Turner, Wayne Riley, Mike Harwood a Peter Fowler.

S JOHNEM HUGGANEM

Je možná překvapivé, že pokud jde o vliv na Pugha jako trenéra, nejvýznamnější byla jeho spolupráce s O’Malleym. Ten se za svou více než 30letou kariéru proslavil především třemi věcmi: V roce 1992 vyhrál Scottish Open na hřišti King’s Course v Gleneagles díky tomu, že posledních pět jamek zahrál za sedm pod par; na světové jamkovce 2002 vyprovodil hned v prvním kole Tigera Woodse; a během kariéry trefoval míček s neskutečnou kvalitou a konzistentností.

O’Malleyho krajan a přítel Mike Clayton kdysi prohlásil: „Nikdo v celé historii golfu neminul tolik třímetrových puttů do birdie jako Pom [O’Malleyho přezdívka].“ Poukázal na fakt, že od týčka po green byl tento hráč fenomenální, ale srážela ho jedna velká slabina.

Molinarimu se tedy s nadsázkou přezdívá „Pom s putterem“. Ti dva mají i pozoruhodně podobné figury a dar konzistentního plného švihu. Dá se tedy říct, že trénování O’Malleyho připravilo Pugha na pozdější práci s prvním Italem, který kdy vyhrál major?

Ano i ne. Časy se mění, a spolu s ní se logicky změnil i Pughův styl výuky. Ne že by se to rodákovi z anglického města Essex líbilo.

Vysvětluje: „Dneska je doba taková, že profi golfista, který nepálí někam za 270 metrů, nemá šanci. Když se Francesco rozehrává před začátkem kola, mimo jiné odpálí tři míčky tak tvrdě, jak to jen jde. Je to pro výkon dobré? Vzhledem k tomu, jak se dnes hraje, ano. Ale za mého mládí takhle golf nevypadal."

„Tehdy to bylo jiné. Žádný golfista, co kdy byl, nikdy nezasahoval míček středem líce tak často jako Pom ani tak často netrefil střed fairwaye. Ale kdyby hrál Pom na tour dneska, musel by se mnohem víc než na přesnost soustředit na sílu. Nic jiného by mu nezbývalo. A to je ten rozdíl. Francesco byl ochotný riskovat všechno, aby našel způsob, jak dát do ran víc síly. Protože dneska je to základ úspěchu.“

Pak se Pugh vrací k tomu, jak se Molinari rozehrává.

„Francesco vlastně odpálí tři až pět ran naplno různými holemi, ne jen driverem. Pokaždé začíná pěti odpaly 8-železem, aby si rozehřál švih. Potom odpálí dalších pět osmičkou, tentokrát pokaždé jinou rychlostí. Má tři: tréninkovou rychlost, úroveň dva a úroveň tři. Chci po něm, aby si je vyzkoušel. Pak přejdeme na 6-železo a stejný dril jako u osmičky. Podle toho poznáme, na čem ten den potřebuje zapracovat, a to pak pilujeme. Tady přichází na scénu TrackMan. Potom přijde na řadu driver. Zase odpálí pět ran různými rychlostmi. Akorát si jich víc vyzkouší na úrovni dva, kterou používá na hřišti. Úroveň tři je jen k tomu, abychom zjistili, na jakou rychlost je schopen se dostat. Další v pořadí je 7-železo. S ní odpálí vždycky pět ran, nikdy víc. V podstatě postupně ubírá intenzitu a začíná se zaměřovat na konkrétní cíle, které mu předem připraví caddie. Na každý cíl pošle jednu ránu, případně tři za sebou, přičemž si vždycky změří, jak daleko od cíle skončil. Souhrnně řečeno, v první fázi vytváříme rychlost, zatímco v té druhé měříme přesnost.“

PRŮMĚRNÝ HRÁČ, VYNIKAJÍCÍ TRENÉR

JAKO HRÁČ Denis Pugh nikdy nedosáhl hvězdných výšin. A ani délek. Jeho nejvýznamnějším soutěžním počinem bylo vítězství na jednom z turnajů minitour v USA, kde hráli podle jeho slov „dobří golfisté“. Sám připouští, že nedokázal odpalovat daleko a ještě kolikrát zahrál tlusťocha. Ve hře wedgí předváděl standard hráčů na tour a občas měl dost kuráže proměnit náhodný putt. „Ale vůbec jsem to netrefoval,“ vzpomíná. „Docela pravidelně jsem prošel kvalifikací – možná v 50 procentech případů. A když jsem se do turnaje dostal, v polovině případů jsem i prošel cutem. Dneska by to stačilo na jakés takés živobytí, jenže tehdy ne. Prostě jsem nebyl dost dobrý, abych se prosadil, ale nebyl jsem dost špatný, abych skončil.“

Pugh ale nakonec přece jen skončil, když mu v roce 1979 legendární trenér Phil Ritson na rovinu řekl, že nemá na to, aby z něj byl skvělý hráč, zato má vše potřebné k tomu, aby se stal skvělým trenérem. O pár let později už Pugh asistoval Davidu Leadbetterovi, když tento jeho krajan pomáhal Nicku Faldovi stát se hvězdou.

„Když Faldo v roce 1987 vyhrál The Open, David se stal slavným trenérem a to pomohlo i mně, protože nikdo nemohl vysvětlovat jeho postupy lépe než já,“ vykládá Pugh. „Byl jsem jedním z mála lidí v celé Anglii, kdo věděl, jak se analyzuje švih na videu. Každopádně David se vezl na vlně popularity a já se vezl s ním. A věděl jsem, jak zacházet s kamerou. Na těchto dvou věcech jsem si vybudoval kariéru.“

Postupně ho oslovovalo čím dál víc hráčů, řada z nich z Austrálie. Jednomu z nich, Gregu Turnerovi, zachránil Pugh kariéru, protože než se dali dohromady, Turnerova hra byla přehlídkou topinek a socketů. Dalším takovým byl Frank Nobilo, který je dnes oporou komentátorského týmu stanice Golf Channel…