Ženská LETka viděná z vlaku i vody

Za nejoriginálnější nápad v Česku pořádaného turnaje Ladies European Tour považuji fakt, že od té doby, co se koná na Dýšině, se na něj dá dojet vlakem. Letos jsem to vyzkoušel poprvé a nemohu si to vynachválit. A taky jsem udělal dobře, že jsem si přibalil s sebou plavky.

Za nejoriginálnější nápad v Česku pořádaného turnaje Ladies European Tour považuji fakt, že od té doby, co se koná na Dýšině, se na něj dá dojet vlakem. Letos jsem to vyzkoušel poprvé a nemohu si to vynachválit. A taky jsem udělal dobře, že jsem si přibalil s sebou plavky. Ke golfu (bohužel) patří jízda automobilem, protože hřiště nejsou většinou v dosahu MHD, a když sami hrajete, nějak si tam musíte dovézt bag. Většina diváků na dýšinský turnaj LET také jezdí autem. Ale někteří pochopili, že jít se podívat na turnaj je výletnický zážitek v přírodě a tudíž se k němu auto nehodí. Nápad, aby majitelé vstupenek na turnaj mohli jet „zadarmo“ rychlíkem přímo z Prahy, přičemž rychlíky staví přímo u greenu 17. jamky, je skvělý, úžasný a nemá chybu. V 9.14 jsem nastoupil na pražském Hlavním nádraží a něco před jedenáctou jsem (i s desetiminutovým zpožděním kvůli opravě trati v Radotíně) vystoupil na zastávce, kterou jinak hrdé rychlíky přefrčí. Tentokrát však musel i mezinárodní vlak EuroCity do Mnichova poslušně zastavit u dýšinského lokálkového perónku. Vylezlo nás z vlaku asi dvacet. Jely postupně tři vlaky v hodinových intervalech, odhaduji tedy, že takto využilo nabídky asi padesát lidí. Opravdu jste hned na hřišti! Žádné složité parkování, skoro žádná chůze k místu dění. Prostě rovnou na trávě, u odpaliště i greenu. Na turnaj letos dorazilo o něco méně diváků než loni, zjevně kvůli extrémním horkům. Především v sobotu to bylo místy náročné, hlavně pro hráčky. S horkem jsem také počítal a vybavil se. Do batůžku jsem si přibalil plavky s úmyslem, že někde u jedenácté poloostrovní jamky se ve zdejším Ejpovickém jezeře vykoupu. Když jsem tento záměr konzultoval s greenkeeperem Kamilem Pečenkou, kterého jsem potkal a který šéfuje firmě, jenž Dýšinu greenkeepersky připravuje, hned mi poradil: „Je tam na konci desítky takové malé molo, s lavičkou, tam se dá vlézt do vody výborně.“ Poslechl jsem jeho radu, a když se utvořila mezi dvěma flajty díra, hupsnul jsem do vody. Doplaval jsem až do prostoru mezi odpalištěm a greenem jedenáctky, nebylo tam hluboko  – a samozřejmě jsem našlápl na míčky, utopené rekreanty. Pár jsem jich vylovil, vylezl z vody a odložil si je u překvapeného organizátora dohlížejícího na diváky. Hráčky stále nikde, tak jsem ještě šel do vody, chvíli plaval a kameraman pořizující záběry z greenu jedenáctky mne točil. Zamával jsem mu. To už se ale blížily hráčky, tudíž jsem odplaval, abych je nerušil. Z vody jsem ale dobře viděl na green, jak tam dopadaly míčky. Trefily se všechny tři. (A propos: už jsem plaval na golfových hřištích na Kunětické hoře, v Benátkách, u Staré Boleslavi a jinde. Nebojte se toho, zakázané to není.) Turnaj se už blížil k závěru, došel jsem zase až k sedmnácté jamce. Sledoval jsem hráčky a zároveň čekal na vlak, který mě měl zase dovézt domů. Bylo nás víc, kteří jsme takhle stáli na perónku a pozorovali dění na sedmnáctce. Vlak měl trochu zpoždění, tak jsme stihli vidět i poslední flight. Když vlak přijel, golfisté obsadili prakticky celý vagón. Ještě z otevřeného okna jsme se dívali, jak hráčky patují (viz foto). V kupé jsem navíc seděl s dalším kolegou novinářem a kolegyní z golfového časopisu, takže cesta nám hovorem výtečně uběhla. Když to časově sečtu, asi bych byl autem po dálnici tam i zpátky rychleji. Ale určitě bych neměl nač vzpomínat. Vlakem na skvělý ženský evropský golf a ještě ho vidět z chladivých vod u jedné z nejpopulárnějších českých golfových jamek – kdopak tohle zažil? - ANDREJ HALADA