MR. X: Vítěz majoru otevřeně mluví o limitech pro vybavení

MR. X: Vítěz majoru otevřeně mluví o limitech pro vybavení

O tom, že míčky létají příliš daleko, lidé mluví už někdy od 30. let, ale v poslední době tyhle hlasy nabraly na intenzitě. Polovina golfového světa si myslí, že není třeba nic měnit, zatímco druhá půlka je přesvědčená, že golf směřuje do pekel. Většina profíků se svými sponzorskými smlouvami nejsou blázni a o možnosti dalšího omezení technologie v holích mluví velmi diplomaticky nebo vůbec. Ale já mám pocit, že někdo prostě musí říct, jak se věci mají. Samozřejmě pod pláštíkem anonymity je snadné říkat věci na rovinu. Ovšem prozradím vám o sobě aspoň to, že jsem vítěz majoru – to proto, abyste věřili, že vím, o čem mluvím.


Za prvé si musíte uvědomit, že statistiky o délce našich drivů jsou v podstatě vycucané z prstu. PGA Tour nám neříká, na kterých jamkách vzdálenost měří. Prý vybírají jamky, kde většina hráčů bere do ruky driver, ale klidně můžou vést z kopce, do kopce nebo můžou mít tak úzkou fairway, že nikdo nejde do drivu naplno. Se statistikou si prostě můžete hrát. Řídící orgány v golfu, a vlastně v každé oblasti života, odjakživa vytvářejí statistiky tak, aby podpořily rozhodnutí, které se upeklo už předtím. Proč se starat o desetinky, když je realita tak zřejmá?

Jasně, odpalujeme o dost dál. Každý, kdo se v profi golfu pohybuje poslední dvě desítky let, vám to potvrdí. Dřív jste viděli 270metrový odpal jen tehdy, když se všechno sešlo – na týčku stál bomber, trefil to na sweet spot, vyšel mu timing a měl štěstí na odskok. Dneska existují golfisté, kteří pošlou míček skoro na 300 metrů a tvář se jim zkřiví znechucením.

No a co? Vzdálenost je relativní pojem. Když přestřelíte chlápka, s nímž hrajete, máte radost. Když ne, jste naštvaní. A tyhle pocity jsou stejné, ať už vám to letělo na dvě stě metrů, nebo na čtyři sta.

Ten skok byl nevyhnutelný. Věda vstoupila do světa sportu a ve většině odvětví padají světové rekordy. Sportovci jsou větší, silnější, rychlejší a mají víc vychytávek, které je ženou vzhůru. Zástupce jedné obuvní firmy mi prozradil, že průměrná velikost bot, které dodávají svým hráčům na tour, se zvýšila ze 42,5 na 45.

Když padl olympijský rekord v běhu na 100 metrů, prodloužili trať na 105 metrů? A pak na 107 metrů? Jistě že ne. Ale přesně tohle se děje v golfu a já si myslím, že je to velká chyba.

Tím nejcennějším, co golf má, jsou hřiště. A protože hřiště, na nichž se hraje tour, jsou vidět v televizi, mají obrovský vliv na všechna ostatní. Pokaždé když posuneme týčka dozadu, zúžíme fairwaye, necháme rough vyrůst tak, že v něm ani nenajdete míček, nebo navrtáme jamku dva kroky od kraje greenu – jen proto, abychom hráli stejná skóre jako Bobby Jones, Ben Hogan a Jack Nicklaus –, vytrácí se z golfu původní myšlenka hry. Úpravy, které se teď dělají na Shinnecock Hills pro letní US Open, jsou už úplně absurdní. A výsledkem je, že předvádíme sport, který ani nevypadá zábavně.

Golf neměl být soubojem o to, kdo dokáže odpálit míček dál a rovněji. Ta skutečná zábava se odehrává jinde. Pocit z toho, že odpálíte míček kilometr daleko, se nevyrovná tomu, co prožíváte, když se vám podaří riskantní záchranná rána nebo vám pomůže šťastný odskok, případně když vidíte soupeře, jak se mu rozklepaly ruce z metrového puttu. Ale hra se nevyhnutelně přizpůsobuje tomu, na jakých hřištích probíhá. Kdyby se PGA Tour každý týden hrála na kratších, technických hřištích typu Harbour Town, klidně bychom hráli kratší rány a zaměřili se hlavně na tvarování ran a hru kolem greenů. Ale realita je taková, že většinou hrajeme na dlouhých hřištích, takže nám nezbývá než se zaměřit na délku odpalů.

Dejme teď na chvíli stranou všechny ekonomické a logistické důsledky nových limitů na vybavení. Předstírejme na okamžik, že diváci by pořád nadšeně sledovali, jak Dustin Johnson odpaluje na 240 metrů, a že na turnajích otců a dcer by nebyla tisícovka diskvalifikací kvůli špatnému vybavení. Fandil bych pak tomu, aby se omezily délky odpalů? Jasně. Asi bych pak navrhl, abychom se vrátili k menším driverům na ocelových shaftech, s nimiž se hrálo v době, kdy jsem se jako teenager do golfu zamiloval. Každý má vlastní představu o tom, kdy byl golf nejlepší. Za dvacet let budou lidé se slzou v oku vzpomínat na ty úžasné staré hole a míčky, které dnes leží zbrusu nové v regálech. Chci říct, že golf se nikdy nedostane do bodu, kdy bychom řekli: Teď je přesně takový, jaký má být. Lidé tuhle hru milují z důvodů, které jdou mnohem hlouběji, než je tohle.

Škarohlídové sice tvrdí, že na golf přicházejí horší časy, ale já mám dojem, že za celou moji kariéru na tom PGA Tour nebyla tak dobře jako teď. Máme spoustu mladých profíků, které fanoušci milují, a deset různých hráčů je v takové pozici, že se do dvou měsíců můžou stát jedničkou na žebříčku.

MÁM POCIT, ŽE NĚKDO PROSTĚ MUSÍ ŘÍCT, JAK SE VĚCI MAJÍ.

Neřešme zbytečně hole a míčky. Jediné, co musíme dělat, je chránit rodinné stříbro golfu – hřiště – a zbytek už zapadne jako dílky do skládačky. A jak je chránit? Já říkám: Zrušme par. Uvádění skóre na základě paru bylo zavedeno až při Masters 1960. Ano, je díky tomu možné jednoduše porovnávat průběžný výsledek hráčů rozesetých po celém hřišti, což je pro televizní přenosy požehnání. Ale co to způsobilo? Par je nějaké od stolu stanovené číslo, které pokřivuje naše vnímání toho, co je dobré hřiště. Třeba v Oakmontu je celkový par pocitově často spíš 76, ale kdyby se tohle číslo napsalo do skórkaret, vítěz by dohrál s minus dvaceti a lidi by měli pocit, že Oakmont je mizerné hřiště.

Ty nejzajímavější jamky na PGA Tour – a v golfu obecně – jsou ty, kde na paru vůbec nezáleží. Desítka na Riviéře, osmnáctka na Torrey Pines South, patnáctka na TPC River Highlands… A seznam by mohl pokračovat. V nejdramatičtějším herním formátu, jamkovce, par vůbec nepotřebujete.

Klidně bychom mohli hrát Masters z týček pro členy klubu a pořád by to byl strhující turnaj. Protože Augusta National je skvělé hřiště. Hrálo by se mnohem víc wedgemi, ale to přece nevadí.

Profíci jsou prostě machři. A navíc když se na to podíváte ze správného úhlu, s wedgemi si golfisté můžou ze všech holí nejvíc vyhrát, což je na sledování hodně zábavné.

Vím, že to zní možná až příliš radikálně, ale je to vlastně docela prostá myšlenka. Hráč s nejnižším skóre vítězí.

S MAXEM ADLEREM


CELÝ ČLÁNEK
naleznete v květnovém vydání

magazínu GOLF DIGEST C&S,

které vyšlo ve ČTVRTEK 3. června 2018