HCP POHLED DO HISTORIE: Kde se ten handicap vzal

HISTORIE GOLFOVÉHO „vyrovnávání šancí“ je skoro stejně stará jako historie golfu samotného, takže bychom tímto tématem mohli popsat desítky stran. Vážnější zájemce odkažme na stránky usga.org, kde najdou hutnou čtyřdílnou sérii článků History of Handicapping. Ostatním nabízíme velmi stručný přehled.

Handicap, který je oproti jiným sportům unikátní, je jednou z klíčových složek golfové hry. Díky němu mezi sebou mohou soupeřit slabší a silnější hráči, mohou mít stejnou šanci na výhru při rozdílné výkonnosti. Nejstarší zmínku o „handicapu“ v golfu lze vysledovat v roce 1687, v deníku studenta medicíny z Edinburghu Thomase Kincaida, který píše o darování ran na jednotlivých jamkách. V roce 1782 se píše v záznamech Honourable Company of Edinburgh Golfers opět o náskoku mezi soupeři při hře v golf. V Příručce golfistů popsal v roce 1857 Henry Brougham Farnie čtyři tehdy používané způsoby udělování ran: „third-one“ (jedna rána každé tři jamky), „half-one“ (rána každé dvě jamky), „one more“ (rána na jamku) a „two more“ (dva údery na jamku).

V klubech bylo tehdy golfistů tak málo, že jejich herní úroveň byla všem známa a rány si darovali na základě zkušeností, nicméně konkrétní jednání o tom, kolik hráči obdrží ran k dobru, bývala divoká. Občas se tak říkalo, že některé zápasy byly vyhrány či prohrány už na prvním odpališti.

Termín „handicap“ pochází z obchodní hry, populární v hospodách už od 17. století. Hráli dva hráči pod dohledem rozhodčího – vložili peníze do hrnce a pak dali oba ruku do čepice (hand in cap). Když ruce vyndali, otevřená dlaň znamenala přijetí obchodu, zatímco pěst odmítnutí. Termín hand-in-cap se tak stal známým a později se v padesátých letech 19. století přenesl do sázení při dostizích. V sedmdesátých letech 19. století se pak objevuje také v oblasti golfu.

Od roku 1870 se začíná používat termín „par“ pro odlišení různých délek jamek a počtu ran na celé kolo. Vznikl i termín bogey, původně převzatý z jedné populární písně. Par se posléze stal standardem pro každou jamku zahranou lepším golfistou, bogey reprezentovalo výsledek o jednu ránu navíc.

Jak se golf ve druhé polovině 19. století v Anglii rozšiřoval, bylo už velmi obtížné sledovat výkonnost jednotlivých hráčů. Z toho se zrodila potřeba univerzálního vyjádření hráčovy úrovně, aby mohl soupeřit s ostatními. Nejoblíbenější metodou bylo vzít průměr nejlepších tří hráčových skóre za rok. Metoda se rozšířila, ale měla i své kritiky, kteří argumentovali tím, že průměrní hráči mají tři velmi rozdílné nejlepší výsledky. Koncem 19. století vládl v hodnocení hráčů takový zmatek, že mnozí vyzývali k jednotnému systému hodnocení hráčů i hřišť.

Byla to trochu překvapivě ženská Ladies Golf Union z Velké Británie, která jako první dokázala v roce 1893 stanovit základy hodnocení, tedy i určování hráčských handicapů. Nicméně v roce 1911 se zrodil první oficiální celonárodní systém, a to v USA, kde ho vytvořil člen USGA Leighton Calkins, a to po několika rocích zkoušení a testování. Naopak ve Velké Británii se podařilo sjednotit handicapový systém i hodnocení hřišť až v období první poloviny 20. let minulého století.

Calkins vytvořil základy dodnes používaného systému hodnocení hřišť course rating a prosazoval i to, aby každý klub měl svoji komisi pro vedení handicapů. Calkinsův americký systém hodnocení hráče vycházel z průměru tří hráčových výsledků. V roce 1947 se počet změnil na průměr z deseti nejlepších, přičemž minimum bylo padesát odehraných her. V roce 1958 se handicap určoval podle deseti nejlepších her z dvaceti pěti a od roku 1967 to bylo deset z dvaceti, což v USA platí dodnes.

Nový World Handicap System vychází v hlavních principech z amerického systému USGA, především z jeho course ratingu a slope ratingu, ovšem z dalších systémů, britského (CONGU), evropského (EGA), australského či jihoafrického, si bere i množství nových prvků. – AHA

CELÝ ČLÁNEK naleznete v prosincovém dvojčísle magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 12. prosince 2019.