Američtí golfisté vs. evropští: kdo je pro diváky atraktivnější?

Minulé dva týdny se odehrávaly na obou stranách zeměkoule čtyři zajímavé golfové turnaje European Tour a PGA Tour. Hrálo se v Abu Zabí a týden na to v Dubaji (neboli v Spojených arabských emirátech), v USA se zase odehrávaly dva turnaje na hřištích v Kalifornii, ten druhý byl na proslulém hřišti Torrey Pines. Divák tak měl možnost dobře srovnávat obě nejvýznamnější golfové mužské tůry a jejich hráčské osazenstvo.

Arabský poloostrov je pro golf z přírodního hlediska poněkud nepřípadnou destinací. Všude samá poušť. Leč moderní civilizace dokáže i na poušti (byť za značných energetických nákladů) udržovat zelenou trávu. V regionu je dost peněz. Kdyby ale zvukové pozadí při turnaji v Abu Zabí nepřenášelo jakýsi hlas z mešitních tlampačů, ani by mě nenapadlo, že se akce koná v islámské zemi - diváci nejsou místní Arabové, ale prakticky jen samí běloši euroamerického vzezření.

Televizní pohled na místní hřiště však bývá efektní a neobvyklý. Jako divák jsem si oba turnaje užíval. Oba byly dobře obsazeny, hlavně ten v Abu Zabí; mohl se pyšnit i atraktivními hráči z USA včetně světové jedničky Brookse Koepky. Že přitom vyhrál evropský matador Lee Westwood, to byla překvapivá třešnička na dortu.

Co podstatného jsem si však uvědomil, je fakt, že pole hráčů bylo velice rozmanité. Hráčské osobnosti a lidské typy z celého světa, pestře namixovaná skládanka. Lze rozeznat seveřany od jižanů, v hráčích ze Španělska vidíte jiný temperament i vzhled než u těch z Anglie. Němec či Rakušan je také trochu jiný než třeba Francouz a Ital. Do toho hráči z JAR i z východní Asie.

Naproti tomu americký turnaj na PGA Tour hraný ve stejné době v kalifornské La Quintě nabídl podívanou o něco jednolitější.  Nemohu si pomoci, ale hráči z USA mi připadají méně pestří, jako osobnosti mne nijak nestrhávají. Jistě, z řady vybočují jedinci jako Phil Mickelson, Rickie Fowler, Tony Finau, Patrick Reed atd. Ale není takových hráčů až tolik. Jádro startovního pole na běžném turnaji PGA Tour bývá zaměnitelné - při vší úctě k jejich výkonům. Symbolem oné zaměnitelnosti je pro mě třeba takový Justin Thomas, byť je to špičkový hráč. Nebo býval Zach Johnson.

O týden později na Torrey Pines u San Diega bylo startovní pole již silnější, hrál tu i Tiger Woods. Ten samozřejmě stojí mimo všechny kategorie, je z hlediska sledovanosti třídou sám pro sebe. Ale i v této konkurenci mi souběžný turnaj v Dubaji nepřišel méně zajímavý. Bizarní mrakodrapová kulisa Dubaje má něco do sebe, a to i v konfrontaci s fantastickými útesy Pacifiku na Torrey Pines.

Evropská proměnlivost, neočekávatelnost, variabilita, odlišnost, různorodost je nejen divácky atraktivní, ale možná je do jisté míry i příčinou, proč je evropský tým Ryder Cupu v posledních desetiletí tak úspěšný - ačkoliv papírově je na tom prakticky vždy hůře. Když totiž Evropan nastupuje proti Američanovi, do určité míry ví, co ho čeká. Amík je prostě amík… V golfové sféře se rekrutují především ze sociální skupiny WASP: tedy bílí, Anglosasové, protestanti. Jenže když Američan nastupuje proti chladnému Angličanovi, pak zase proti emotivnímu Italovi či Španělovi, proti strojovému Němci nebo Skandinávci, je to pokaždé jiné. Výrazných typů, někdy skutečných originálů, bychom mezi Evropany našli víc než mezi Američany.

Karty světového golfu jsou ovšem rozdány už dlouhá desetiletí, nejvíce peněz v golfu i nejvíce hráčů se pohybuje v USA, a proto i tato země bude dál určovat, jak a kde se bude světový golf té nejvyšší úrovně hrát. European Tour je sice v některých svých projevech, některých turnajích rozmanitější a třeba i atraktivnější než PGA Tour, ale celkově za ní svojí prestiží a významem stále pokulhává.  Na tom se v dohledné době určitě nic nezmění. Sen o tom, že by se jednou hrála namísto PGA Tour a European Tour jedna jediná světová první liga, a to na rozmanitých hřištích celého světa, nikoli jen v USA a s početní převahou Američanů, je zatím opravdu jen snem.