před 4 lety, 12.02.2020 11:18 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

JAKO VYMĚNĚNÝ LIESER: V osobním životě dosáhl všeho a teď je nejvyšší čas něčeho dosáhnout i v golfu

JE PRVNÍM ČECHEM, který nakoukl do první pětistovky světového žebříčku, a jedním z trojice domácích hráčů, kteří letos budou hrát Challenge Tour. Svou vstupenkou do druhé evropské ligy jen potvrdil, že cesta na vrchol vede odspodu, přes satelitní tour, kde se získávají zkušenosti, sebevědomí a pocit, že všichni jsou porazitelní a správná rozhodnutí vedou k úspěchu. Zaslouženě se stal Golfistou roku 2019 a ve stejném roce ovládl i finanční žebříček Golf Digest C&S Order of Merit. Potvrdit svůj talent a snahu pokračovat ve své – na čas pozastavené – kariéře. Období, kdy sám sebe považoval za golfového důchodce a chtěl hrát jen pro radost, je tak definitivně pryč. Dříve nemluvný ONDŘEJ LIESER se dnes umí o sobě, o tom, jak zahrál devítku za 25 minut, proč byl jeho největším koníčkem gaučing, nebo o svém životě hodně rozpovídat.

S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

ŘÍCT, ŽE NA ZAČÁTKU ROKU 2019 NIC NEVYPADALO MOC VESELE, by nebyla úplně pravda. Snad jen krom prodělané operace třísla naopak vše v mém životě vypadalo lépe než kdykoliv předtím. Důvodem byla hlavně rodina, která pro mě vždy bude na prvním místě. S narozením dcery najednou začnete na svět koukat úplně jinak a začnete si uvědomovat věci, které vás dřív nezajímaly. Začne vás zajímat život někoho jiného a svět, ve kterém bude jednou vyrůstat. Někdo utíká do práce od denní reality, u mě to je teď právě naopak. Nejraději bych byl pořád doma s rodinou, a fotka dcery, kterou mi pošle manželka, mi vžene slzy do očí. Mám vše, čeho jsem vždy v životě chtěl dosáhnout – skvělou rodinu, nádhernou dceru –, a tak je nejvyšší čas dosáhnout něčeho i v golfu.

VŠICHNI MI JEŠTĚ V KVĚTNU ŘÍKALI, že začátek sezony nebyl nic moc. Je na to ale jednoduchá odpověď. Hrál jsem turnajová kola poprvé po osmi měsících, a je těžké hned do soutěžního golfu naskočit. Přesto z toho bylo 37. místo v Haugschlagu a 34. na Ypsilonce. Nicméně jsem ve své hře viděl pozitiva a věděl, na čem zapracovat a jak zase najít sebevědomí. Chtělo to jen čas, aby si vše správně sedlo. První dva turnaje jsem se snažil hrát naplno, svoji klasickou taktiku – napálit to, co to jde, a pokaždé útočit. Cílem bylo přestat mít strach, i kdyby měl míček letět do lesa nebo do vody. Byla to příprava na vše, co mě mělo v sezoně čekat. Moc dobře jsem věděl, že právě tato agresivní taktika může na hřištích, na kterých se Pro Golf Tour hrála, dobře fungovat. Potřeboval jsem se na tento způsob hry mentálně nastartovat, což nakonec přesně splnilo svůj účel.

ČERVEN UŽ BYL DOBRÝ, ale stále to pro mě byla jen příprava na vrchol sezony. Před sebou jsem měl důležité turnaje na Pro Golf Tour na Kaskádě, v Polsku a v Německu. Věděl jsem, že tahle hřiště mi sedí a umím na nich zahrát dobrý výsledek. Proto jsem také v rámci přípravy hrál dva turnaje české PGA. Vše se vlastně začalo lámat až ve finále jamkovky na Panoramě s Greggem Lavoiem. Tehdy si moje hra definitivně sedla a začal jsem si věřit. Začal jsem skórovat tak jako rok předtím. Jen se mi tím potvrdila moje taktika a plán.

PAK PŘIŠLO VÍTĚZSTVÍ NA POLISH OPEN v golfovém klubu Gradi. Můj oblíbený turnaj a hřiště. To je místo, kam bych se rád vrátil i letos, i když budu hrát Challenge Tour. Snad zbude čas. Obhájil jsem vítězství, navíc o sedm ran a moje skóre je tam historicky 37 úderů pod par za šest kol. Jde přesně o to hřiště, na které jsem si chtěl připravit taktiku a herní strategii ze začátku roku. Tři pary 4 dopalitelné driverem až na green, a tři pary 5, na kterých se dá zasáhnout green druhou ranou a hodně skórovat.

LIPSKO MĚ TROCHU ZASKOČILO, protože hřiště oproti předchozímu roku prodloužili o 600 metrů. To je obrovský rozdíl, a vítězné skóre taky bylo jen dvě rány pod par. Pro mě z toho vzešlo páté místo a trochu zklamání. Svým způsobem to byla ztráta proti plánu. Pro všechny to ale bylo nové hřiště, kde se nedalo druhou ranou na pětiparech dostřelit na green. Po Polsku jsem si věřil víc a čekala mě hřiště v Nizozemsku a Rakousku, která jsem neznal. Naděje ale žila dál.

PATRNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍM TURNAJEM pro mě byly Karlovy Vary. To už jsem se začal i v posledním kole ptát, jak jsou na tom ostatní hráči. Měl jsem obrovskou šanci vyhrát nebo minimálně do poslední rány hrát o samostatné druhé místo. Šlo o nepatrný rozdíl, možná 500 eur, který se ale nakonec ukázal jako rozhodující.

MOŽNÁ TO VYZNÍ TROCHU AROGANTNĚ, ale tak to je. Není to jen o talentu, ale o sebevědomí a občas i troše štěstí. V roce 2018 jsem odehrál pouze sedm turnajů a kartu nezískal o pár eur. Letos jsem hrál turnajů deset a věděl, že to vyjít musí. S tím jsem jel i na poslední turnaj do Německa na Castaneu. Na turnaji se ale muselo stát hodně věcí, nejen že já jsem musel hrát dobře, ale také ostatní hrát špatně. Nemohl jsem se tak spolehnout jen sám na sebe. Neustále pršelo, hřiště bylo podmáčené a pršet nepřestalo snad ani na minutu. To je ten den, kdy padá voda ze všech stran a máte kšilt mokrý i zespodu. Poprvé v roce jsem vlastně hrál v dešti a chtělo to hrát úplně jiný, opatrný golf. Shodou okolností mi právě pro-am dal ten správný boost, že to půjde.

TROCHU ODLEHČENĚ BY SE DALO ŘÍCT, že mi kartu přinesla voda. Organizátoři dokonce uvažovali, že se turnaj zkrátí jen na dvě kola, což by mi nepomohlo. Ke kartě jsem potřeboval třetí kolo a skvělý výsledek. Konečné rozhodnutí bylo nikoliv zkrácení turnaje, ale jen některých jamek ve druhém kole, a to na celkový par 67, což znamenalo šanci na útočnou hru a hodně podobnou situaci jako v Karlových Varech. O kartě měl rozhodnout finanční rozdíl mezi druhým děleným a druhým samostatným místem, které by mi kartu zajišťovalo. Ztrácel jsem na něj tři rány. Finálové kolo jsem šel s Alešem Kořínkem, který ten den hrál výborný golf. Svým způsobem mi ukázal cestu a hodně mě svou hrou motivoval.

Zlom přišel na druhé devítce, kdy jsem věděl, že se musí něco stát, a stalo – eagle na desáté jamce po riskantní druhé ráně do greenu a birdie na třinácté jamce po 230metrové ráně proti větru přes vodu. Dvě dobrá taktická rozhodnutí, dvě rány na hraně, které buď vyjdou a skórujete, nebo nevyjdou a je to pro vás konec nadějí. Nakonec z toho byl výsledek 15 ran pod par a už jsem jen musel čekat, jak dohrají ostatní. O to víc se ukazovalo, jak důležité bylo druhé samostatné místo z Karlových Varů. Na tohle kolo v Hamburku asi nikdy nezapomenu. Nikdy bych nevěřil, že se dá zahrát takhle sebevědomé a bezchybné kolo, ale takhle se dnes i na Pro Golf Tour hraje….