Vzteklí hráči a co s nimi?

Jestli jsem někomu nefandil na právě uplynulém turnaji PGA Tour Arnold Palmer Invitational, tak to byl jeho pozdější vítěz Tyrrell Hatton. A to kvůli jeho chování na hřišti, přesněji reakcích po nepovedených ranách.

Už na první jamce posledního kola, když zahrál svoji první ránu do bunkeru, Hatton vztekle kopl do písku. Podobné reakce následovaly po dalších výrazněji nepovedených ranách. Na jedenácté jamce, po níž odcházel s dabláčem, tyto reakce okořenil nejen nasupenými výrazy, ale i gesty, kdy zatínal ruce a hůl používal jako imaginární pušku. Na někoho či něco „střílel“ vzteky.

Naštvání je pochopitelná lidská reakce. Někdy je dobře dát emocím průchod, protože držet je v sobě má dlouhodobé negativní důsledky. Sport jsou velké vášně a u některých disciplín jsou tyto vášně jejich nedílnou součástí. V hokeji se do sebe občas hráči pustí, bývá z toho i velká rvačka. Následují tresty, ale někdo by řekl: podobné divadýlko k tomu patří. Diváci to navíc mají rádi. Ano, sportovec je i cosi na způsob herce, který před kamerami předvádí nejen svůj výkon, ale také své já.

Golf je hra, ke které patří dekorum, její součástí vždy bylo a je sebeovládání. Patří k ní jistá forma chování a jistý druh oblečení. Golf klade vysoké nároky na to, aby hráč v sobě emoce zvládal, uměl s nimi pracovat a nedával je najevo tak, jako v jiných sportech.

Hráč se toto musí učit už od ranného věku. Ne každý je ovšem nadán klidnou povahou, případně tak silnou vůlí, aby s tím pracovat uměl. Spousta hráčů po špatných ranách hlasitě nadává. Někteří si odplivnou. Jsou i takoví, kteří jsou schopni hodit hůl do vody. Tiger Woods je emotivní hráč a je známý tím, že ve vzteku bouchá holí o zem či švihá agresivně naprázdno.

Hatton nebyl v tomto směru výjimkou, ale jeho výlevy mi přišly příliš časté, upouštěl páru dost agresivně. On sám po výhře také řekl:  "Bylo to zde opravdu těžké a samozřejmě, že jsem občas byl frustrován. Byl to jeden z těch dní, kdy se musíte držet, ale zůstat trpělivý je pro mě jedna z nejtěžších věcí…. Už včera jsem řekl, že nejtěžší pro mě je ukočírovat sám sebe. Ale myslím, že v tomto týdnu jsem to na hřišti docela zvládnul."

Ano, zvládl svoji hru, ale bylo to na úkor jeho vnějšího, lidského projevu. Je vidět, že má své velké vnitřní tlaky, svádí se sebou stálý boj.

Podobných hráčů s nepříjemnými projevy bychom našli více. Typicky Patrik Reed, který se chová občas arogantně. Nebo Ian Poulter, který je se svým anglickým dandyovstvím někdy tak trochu … na zabití. Není nicméně náhodné, že právě tito dva bouřliváci jsou zároveň tahouni při rydercupových utkáních. V týmových soutěžích se takto projevovaná agrese započítává jako „pozitivum“.

Mezi golfisty najdeme typy emotivní, stejně tak klidné. Jsou tu „zlí kluci“ a buřiči, stejně tak sympaťáci a flegmatici. Jsou tu také ti, kteří se naučili se svojí vášnivou povahou pracovat. Phil Mickelson, který se v jedné fázi kariéry oddával sebezničujícímu gamblerství, není svatouškem. Někdo mu může vytýkat, že jeho vstřícnost a komunikativnost je hraná, že je to šikovné PR, ale ať tak či onak: nepředvádí ve chvílích, kdy mu hra nejde, scénky plné vzteku. I proto je mezi diváky oblíben.

Tyrrell Hatton se to možná také někdy naučí. Ale jeho cesta k prvnímu titulu na PGA ukázala, že jednou věcí je dovednost herní a druhou je schopnost projevovat se jako vyspělá sportovní osobnost. Hatton to první zvládá výtečně, v tom druhém dost plave.