Jak jsem zazmatkoval při svém prvním setkání s Jackem Nicklausem
KDYŽ NAVŠTÍVÍM některý turnaj PGA Tour, rád si krátím čas tím, že sleduju, jak děti dostávají autogramy od svých hrdinů. Nikdy mě neomrzí ten pohled na čirou blaženost v těch dětských tvářích, na tu nábožnou úctu, která z nich čiší. Líbí se mi komunikace mezi hráči a dětmi i ta radost, kterou celá scéna dýchá. Vždycky si při tom vzpomenu na své první setkání s Jackem Nicklausem, jedním z mých idolů z dětství. Akorát že mně tehdy bylo už pětadvacet.
Stalo se 1. června 1984 v Park City v Utahu. Zvykal jsem si tehdy na novou pozici zaskakujícího sportovního komentátora na kanálu KSL, což byla v té době pobočka CBS v Salt Lake City. Pár týdnů předtím jsem se dozvěděl, že jistý člověk, který si chtěl zajistit publicitu, zařídil, abych dělal kedíka Jacku Nicklausovi při slavnostním otevření hřiště Park Meadows, které Jack designoval. Dotyčný mě u toho chtěl proto, že jsem měl o utkání připravit reportáž pro zprávy v deset.
V podstatě jsem se neměl čeho bát. Golfu jsem rozuměl, protože jsem při studiích na Houstonské univerzitě hrál ve školním týmu. Pár dní před exhibicí šlo o utkání na 18 jamek mezi Nicklausem a místním utažským hrdinou Johnnym Millerem jsem si dokonce šel hřiště osobně nastudovat a poctivě jsem si ho odkrokoval. Chtěl jsem být prostě připravený.
Jackovi se zrovna dařilo týden před exhibicí vyhrál svůj Memorial Tournament. Na exhibici se přišlo podívat asi 3000 lidí, takže jsem byl trochu nervózní. Po krátkém rozcvičení si mě pan Nicklaus (tehdy by mě ještě ani ve snu nenapadlo říkat mu „Jack“) vzal stranou a zeptal se mě, jak na tom s golfem jsem. Bylo mu jasné, že moji roli v této záležitosti někdo zařídil, a poděkoval mi za důslednou přípravu.
A pak už začal řešit práci. Vyndal balení míčků MacGregor Tourney a jeden mi podal. „Vidíte tenhle míček, Jime? Tak to bude míč číslo jedna. Budeme s ním dneska hrát první, čtvrtou, sedmou, desátou, třináctou a šestnáctou jamku.“ Pak vytáhl další a povídá: „Tohle je míč číslo dvě. Ten mi podáte na druhé, páté, osmé, jedenácté, čtrnácté a sedmnácté jamce.“ Stejně to šlo i se třetím míčkem. Přikývl jsem, že chápu. Později jsem se dozvěděl, proč tyhle zvláštní pokyny: Jack věřil, že míčky s balatovým obalem si vždycky potřebují chvíli „odpočinout“.
Jack na úvod pronesl pár slov, přestřihl pásku a pak už byl čas na první ránu. Jack zahrál něco mezi pullem a hookem přes hlavy diváků na stranu fairwaye. Rozhlédl se po udivených obličejích a prohlásil: „Protože jsem tohle hřiště navrhl, dávám si mulligan.“ Diváci propukli v smích. Pak se Jack podíval na mě a čekal. Byl jsem z toho všeho tak vedle, že jsem úplně zapomněl, že mám u sebe ty další dva míče každý v jedné kapse, abych je nepopletl. Jack mě trpělivým hlasem požádal: „Jime, mohl bych prosím dostat další míč?“ Vzpamatoval jsem se, sáhl pro míček a vydal se k Jackovi. „Nemusíte za mnou chodit, Jime, klidně mi ho hoďte,“ řekl. Chytil míček ze vzduchu a pak ho poslal daleko a rovně na fairway.
Když jsme přišli k prvnímu míčku v roughu, řekl mi: „Tenhle můžete klidně sebrat, budeme hrát tím druhým.“ Teď jsem byl popletený: Přechází odteď první míček na konec pořadí střídání a stává se míčkem číslo tři? A co ten uprostřed fairwaye je to pořád číslo dvě, nebo je to nové číslo jedna? Začal jsem se přehrabovat v kapsách. Jack si toho, jak zmatkuju, očividně všiml, protože když poslal druhým puttem míček do jamky a zapsal par, vysvětlil mi: „Tohle je teď míček číslo jedna.“ A jako by se chtěl ujistit, že jsem v obraze, dodal: „Původní míček číslo jedna přijde na řadu zase až na týčku trojky.“
Na té třetí jamce Jack zahrál trojputt a bylo z toho jeho jediné bogey toho dne. Naštěstí už od toho mulliganu na začátku hrál tak dobře, že nevznikla žádná zmatečná situace, která by mě mohla ohledně míčku poplést. Míče se už střídaly v normálním pořadí a Jack trefil všechny greeny v regulaci. Jack i Johnny na mě byli moc milí. Zápas skončil remízou.
O týden později mi od Jacka přišlo krásné poděkování, psané vlastní rukou. Byla u něj přiložená fotka nás dvou, jak debatujeme o výběru hole.
Na fotce byl navíc Jackův podpis. Na vzkazu stálo: „Milý Jime, rád vzpomínám na naše společné kolo na Park Meadows. Děkuju vám za pomoc. Brzy na viděnou. Jack.“
To jsem ještě netušil, že ono „brzy“ bude ani ne za dva roky, jednoho teplého dubnového dne roku 1986, právě když Jack proměnil na 16. jamce Augusta National metrový putt do birdie. V tu chvíli jeho bývalý caddie (já) prohlásil z televizní věže stojící u této jamky: „Už je to jasné: Medvěd se právě probudil ze zimního spánku!“
Od té doby jsem se s Jackem setkal při stovkách příležitostí při turnaji Memorial, během Masters, u něj doma na Floridě, u mě doma v Pebble Beach, a dokonce při ceremoniálu v Kapitolu, když dostával Zlatou medaili Kongresu a já měl tu čest akcí spolu s jeho synem Jackem provázet.
Rád bych tady tvrdil, že už se dokážu na Jacka dívat jako na obyčejného smrtelníka, ale kdo by mi to věřil? I po 35 letech tenhle starý kedík považuje Jacka Nicklause za největšího hráče všech dob.
Komentáře (0)