Bezohledností k ohleduplnosti

Bezohledností k ohleduplnosti

Nemyslet jen na svůj výsledek, ale stejnou měrou i na tempo hry. - s Andrejem Haladou


Pomalá hra je téma dnešní doby, která svojí uspěchaností staví golfové loudálkovství do pozice celoplanetárního problému. Komu by se chtělo čekat, když čas má větší cenu než peníze, a navíc toho ještě musíme tolik stihnout?!

Jenže golf skutečně může být hrán pomalu, bez hektičnosti či napětí. I v tom je totiž jeho kouzlo a velký klad oproti rychlým sportům, jako je hokej, lyžování nebo jízda na kole, či oproti celému balíku moderních adrenalinových aktivit. Když je hřiště prázdné a vy si jdete klidným tempem, můžete si vychutnat atmosféru místa a přírody okolo. Můžete spočinout a kochat se, napl- no procítit krásu okamžiku i podařené rány. Hrát pomalu není a priori špatné.

Věc se mění v okamžiku, kdy je hřiště plné, kdy máte v diáři na hru vymezený čas a kdy ti před vámi zdržují, tedy nedodržují časový limit daný místními pravidly. Co dělat? Jak se k pomalé hře postavit?

Hrát golf rychle je možné a dokládá to praxe z Velké Británie, kde se chodí oproti kontinentu v kvapíkovém tempu. A přitom zdejší provoz nepůsobí nervózním dojmem. Britové ovšem mají nejen letité golfové zkušenosti, ale také silně vyvinutý smysl pro praktičnost a efektivitu. Nespekulují, nedumají, jdou za cílem a hrají.

Osobně se považuji za docela rychlého hráče. Chci stihnout mnoho věcí (dar i prokletí zároveň), jsem netrpělivý a pomalá hra mne rozčiluje. Na Nové Americe jsem si jednou vyzkoušel, že devítku lze zahrát i za 54 minut a ani nemusíte běžet. Slušným způsobem jsem tehdy předešel asi tři nebo čtyři skupiny. Jiná situace je při turnajích, ale i tady lze hrát rychle. Stačí si osvojit dvě zásady a podle nich jednat.

Tou první je jistá míra bezohlednosti. Nazývám to právě takto, tedy chovat se „bez ohledu“ na to, jak hrají druzí. V první řadě se soustředím na své rány a jejich časový i prostorový kontext. Díky tomu jsem vždy připraven okamžitě hrát. Leží-li například můj drive  dál než spoluhráčův, jdu rovnou ke svému míči a nečekám někde na linii spoluhráčovy kratší rány. Jen bezpečně sleduji, aby mě jeho míč případně netrefil. Při odchodu z odpaliště se snažím vyrazit vždy první, nečekám na zbytek flightu. Nebo „bezohledně“ vybídnu spoluhráče k tomu, aby hrál provizi, pokud míč letěl do nejistoty a on se k provizi nemá. Když naopak sám zahraji do neznáma, nechci, aby mi všichni pomáhali hledat pomáhají jen ti, kdo mají míče poblíž. Ještě důležitější je chování na greenu. Nesleduji, jak si na greenu počínají druzí a jak ho čtou začínám další akci (čtení z druhé strany, hraní vlastního puttu atd.), jakmile se spoluhráčův míč rozjede .

Obecně jde o paradox: Ve snaze chovat se tzv. slušně a pomáhat svým spoluhráčům se občas chováme až příliš korektně, a namísto abychom sami hráli, zdržujeme. Vedeme společenské dialogy, plácáme si po berdících, pomáháme hledat míče i nad limit a podobně. Někdo může můj přístup, v němž stále jednám a nezastavuji se, považovat vůči druhým hráčům za nevšímavý a odtažitý, ale věřte, že když se soustředíte na vlastní dobré tempo, golf to opravdu urychluje.

Druhou zásadou je naopak nutná míra ohleduplnosti. Je potřeba sledovat dění na hřišti tak, že se budete... ohlížet. Čas od času se podíváte za sebe, kdo jde za vámi a zda na vás tahle parta nečeká moc často. Jen velmi malé procento hráčů se takto dívá za záda, ostatně duch doby přece křičí: „Dívej se jen dopředu!“ Ale právě ten, kdo s prominutím čumí jen před sebe, se chová neslušně a někdy dokonce arogantně. Je potřeba vidět nejen svoji cestu  vpřed, za úspěchem, ale i cesty těch druhých, těch vedle vás i za vámi. K tomu patří i prostý fakt, že když za sebou vidím čekající hráče, nebudu číst greeny dlouho ani na turnajích! a třeba se smířím s pár ranami navíc. Jde zkrátka o to, nemyslet jen na svůj výsledek a na případné snížení HCP, ale stejnou měrou i na tempo hry. Ostatně lepším golfistou se stanu hlavně intenzivnějším tréninkem, nikoli dlouhým zkoumáním aktuálních herních podmínek.

Vybalancovat oba přístupy, tedy „bezohlednost“ i ohleduplnost, je těžké. Člověk se k tomu propracuje především zkušenostmi, snad i věkem. V zásadě jde o to, co mají zmínění Britové v krvi: nechovat se ustrašeně, ale sebejistě, a přitom vystupovat slušně a dodržovat pravidla.