Všude dobře, doma nejlíp
Na světě je zhruba 34 000 golfových hřišť a každé je jiné. To je obrovská deviza tohoto sportu. Například fotbalových hřišť jsou na světě stovky tisíc, ale všechna jsou víceméně stejná. To platí i o tenisových kurtech, atletických drahách, plochách pro basketbal či volejbal a tak dále. Kouzlem proměnlivosti, respektive originalitou sportoviště se mohou pochlubit vedle golfu jen málokteré sporty. Například v silniční cyklistice je možné vybrat trasu závodu či etap z obrovské škály možností.
V Česku máme 108 hřišť, přičemž představují relativně pestrý soubor typů, podob a tvarů. Od domáckých devítek až po špičkové areály pro turnaje evropského formátu. Hřiště rovinná i horská, otevřená i lesní. Ze základních typů nám nicméně chybí klasické linksy, protože nemáme moře.
Když jsem začal hrát golf, měl jsem obrovskou chuť všechna tehdy existující hřiště u nás poznat. V jednu chvíli jsem měl obehrána skutečně všechna – bylo jich tehdy okolo sedmdesáti. Pak jsem trochu polevil a dnes jich mám na kontě necelou stovku. Chybí mi některé menší devítky na Moravě.
Jsem rád, že jsem skoro všechna česká hřiště poznal, ale jak šel čas, okruh těch, na něž jsem se chtěl vracet, se stále zužoval. Kupříkladu se mi dnes už nechce jezdit na hřiště, která jsou vzdálená přes 150 kilometrů. Rád bych například zajel na Kořenec, což je skutečně nádherné hřiště, ale představa celodenního výletu a jízdy z Prahy po D1 se mi už moc nezamlouvá. Znovu bych si rád zahrál Slavkov, ale pro něj platí to samé. Na podkrkonošské Mladé Buky, moje velmi oblíbené hřiště, si sice rád zajedu, ale 170 kilometrů mne také už odrazuje.
Je tu i další omezení. V posledních letech (jak stárnu) mám raději rovinatější hřiště, a ne ta kopcovitá. Horský profil je krásný, poskytuje možnost shlížet do krajiny z výšin, ale je také fyzicky náročnější. Možná bych to mohl vyřešit pořízením elektrického vozíku na bag, případně půjčením kárky. Ale jízda v autíčku mi ke golfu stále ještě moc nesedí. Golf je prostě chůze.
Vedle vzdálenosti či fyzické náročnosti je však nejdůležitějším limitujícím faktorem to, zda mi hřiště sedí, či nikoli. Jsou například hřiště, na kterých prakticky vždy hraju špatně, protože mi nevyhovuje jejich design. Anebo mi není blízká jejich atmosféra. Už když přijíždím na parkoviště, cosi se ve mně vzpouzí a během hry si pak kladu otázku, proč tu vlastně jsem. Zkusil jsem to, doufal, že se něco změní, ale je to stále stejné... Mám dokonce jedno hřiště – nebudu ho pochopitelně jmenovat –, u něhož jsem se zařekl, že tam už prostě nepojedu. Vadí mi tam spousta věcí.
Touto postupnou redukcí jsem došel ke stavu, že mám ani ne desítku hřišť, na která jezdím opravdu rád. A kde také hraju většinou dobře. Zdá se mi to (bohužel) velmi málo. Jako bych se touto redukcí o něco ochuzoval.
Před časem jsem se nicméně bavil s členem Síně slávy českého golfu Prokopem Sedlákem, který hraje golf už sedm desítek let a je bytostně spjatý s Líšnicí. Podle něj je naopak logické i vhodnější, pokud člověk hraje na menším počtu jemu blízkých hřišť. Vytvoří si k nim vztah a zná je do detailu. Pro hru je totiž klíčová dobrá znalost hřiště, povědomí o správné strategii a znalost nejrůznějších nástrah i specifik jamek, greenů a fairwayí. Hra na méně známém hřišti je sice zajímavá jakožto informace, poznání, ale z hledis- ka podaného výkonu bude logicky vždy horší.
Ostatně statistická odbočka: Tiger Woods více než polovinu ze svých 81 turnajových titulů na PGA získal na méně než desítce hřišť, která patří k jeho oblíbeným a která mu herně vyhovují. Například na TPC Southwind v Memphisu vyhrál osmkrát, stejně jako na floridském Bay Hill. Osmkrát triumfoval i na kalifornském hřišti Torrey Pines, včetně legendárního US Open v roce 2008. Oblíbenou má i Augustu či nicklausovské hřiště Muirfield Village v Ohiu, kde triumfoval vždy pětkrát. Naopak jsou hřiště/turnaje, kam už dlouhé roky vůbec nejezdí.
Je to tedy jen přirozený proces, kterým prochází a ještě bude procházet spousta golfistů. Zpočátku velká chuť poznat mnoho nového, nadšení z veškeré té jinakosti a mnohotvárnosti, postupně zklidňování instinktivní touhy po jiných světech a nakonec pochopení toho, kde je člověku nejlépe a kde se cítí být doma. Takto řečeno to nemusí platit jen pro golf, ale vlastně pro mnoho lidských činností. I pro život samotný.
