před 2 lety, 24.11.2021 16:32 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest C&S ČASOPIS

HLEDÁ SE TIGER PHONG

Tom Callahan, někdejší mariňák, pozná tlučhubu, žvanila, pozéra, barona Prášila a všechny jim podobné na první pohled. V srpnu 1996, když si Tiger Woods právě odbýval svůj profesionální debut na Greater Milwaukee Open, se Tom Callahan setkal s jeho otcem, bývalým příslušníkem Zelených baretů Earlem Woodsem.

„Do té doby jsem si myslel, že je to prostě mluvka,“ napsal Callahan později. „Všechno, co říkal, bylo právě tak těžko uvěřitelné jako výkony jeho syna na golfových hřištích.“

Tiger získal ten rok možnost si zahrát na sedmi turnajích PGA Tour, aby si zkusil uhrát kartu na další rok. Earl to komentoval: „Jestli jste dali Tigerovi sedm možností vyhrát turnaj, tak počítejte s tím, že jednu využije.“ Nakonec využil dvě. A hned v dalším roce vyhrál Masters o 12 ran a vyhlásili ho hráčem roku na PGA Tour.

Ale otázky ohledně jeho otce to nevyjasnilo. Earl Woods byl vyznamenaný válečný hrdina, který si ale ani nepamatoval, v jakých letech v armádě sloužil. Tvrdil, že jeho nejlepším přítelem je jihovietnamský voják jménem Tiger Phong, který se od konce války pohřešuje. Když se mu o několik let později narodil syn, o němž věděl, že bude „slavnější než Ghándí“, pojmenoval ho Tiger právě na počest svého starého kamaráda v naději, že jednoho dne si Tiger Phong někde ve Vietnamu o světoznámém Tigeru Woodsovi přečte a přiměje ho to, aby se Earlovi ozval.

Kdyby se ten příběh pokusil někdo udat v Hollywoodu, nebo dnes spíš u Netflixu, hodili by mu ho tam na hlavu s tím, že je to až moc přitažené za vlasy. A tak jsme Callahana poslali do Vietnamu, aby původního Tigera zkusil vypátrat. Míjely týdny a my už si mysleli, že se Callahan snad nevrátí. A pak nám poslal tento článek, který vyšel v říjnu a listopadu 1997.

Dne 30. prosince 1975 přišel na svět Eldrick Woods. A o den později, když jeho otec zíral na skleněnou madonu a viděl v ní zároveň budoucnost i minulost, se zrodil také Tiger Woods.

„Bez obav, Woody,“ řekl plukovník Phong tlumeným hlasem Earlovi. „Ještě žádný můj poradce nepřišel o život.“

„To rád slyším,“ odpověděl Earl, „tak jen abych nebyl první.“

Tiger Phong a Earl Woods byli v tu chvíli hluboko na území Vietcongu. Jen Phong věděl, kde přesně. Dvojice džípů se dvěma podplukovníky z města Phan Thiết tu byla k vidění často. Tím „tu“ myslíme provincii Bình Thuận, kde Phong pracoval jako zástupce provinciálního správce u Armády Vietnamské republiky (ARVN) a Američané se z oblasti stahovali. „Musím zmizet,“ řekl jim jejich velitel. Phongova jednotka měla palebné postavení převzít, ale zatím nedorazila. Byla to vlastně ochutnávka věcí příštích.

„To nevadí, ubráníme to tu sami,“ prohlašoval Phong.

„Cože?“ nevěřil Woods svým uším.

„Ty zaujmeš tohle stanoviště, já tohle. Můj řidič obsadí levé křídlo a tvůj pravé.“

„Tigere, to je šílenství.“

Phong se na kamaráda usmál. Jasně, válka někdy šílená je.

Než Woods zaujal své postavení, vzal si z džípu granátomet M79, aby doplnil svou výzbroj sestávající z pušky M16 a pistole ráže .45. Další tři hodiny se koupal v potu.

Když jednotky ARVN konečně dorazily a Phong dal kapitánovi, který jim velel, pořádný kartáč, zavolali si vysílačkou helikoptéru.

Přiletěla, oba muži nastoupili, ale sotva vrtulník urazil 50 metrů, ocitli se pod palbou. Vietcong tam celou dobu byl. „Prásk, prásk, prásk, prásk,“ zněly kulometné dávky, jak kulky pronikaly podlahou helikoptéry přímo mezi oběma plukovníky. Když byli konečně z dostřelu, Woods řekl: „Tigere, ty zatracenej hajzle.“ Plukovník Phong se jen zasmál.

Později si dali drink v Earlově ubikaci, takzvaném Modrém pokoji, kam „ustupovali“ často. Vlastně těch drinků bylo víc. O groteskní výmalbu namodro, která zahrnovala i strop, se postaral Phong. A Woods byl zase autorem jeho přezdívky Tiger, který byla výrazem obdivu, ale byla myšlená také ironicky.

Protože ne všichni jihovietnamští vojáci byli jako tygři.

Ti dva byli víc než přátelé, byli jako bratři. Když spolu zrovna nebyli na bojišti, tak hráli tenis nebo vymýšleli kanadské žertíky. Woods učil Phonga základům jazzu a Phong mu na oplátku otevíral svět filozofie. Hodně se smáli, aby nemuseli hodně plakat.

Tentokrát ale v pokoji nebylo hlučno. Jen Aretha Franklin tiše zněla z gramofonu. Phong už pokolikáté vyprávěl, že má sen jednou učit ve škole – vlastně jako učitel vypadal. Jeho skutečný sen byl prostší: Aby jeho dětem nelétaly nad hlavou vrtulníky.

Woods mezitím přemýšlel o tom, co se onoho odpoledne stalo. Jakmile Američané opustili postavení, komunisté měli přece okamžitě zaútočit. Proč to neudělali? Už měl být mrtvý. Proč nebyl? Od té doby si už navždycky zas a znovu opakoval: „To musí mít nějaký důvod.“

TO VŠECHNO SE ODEHRÁLO někdy mezi 15. srpnem 1970 a 13. srpnem 1971, jak jsem si musel sám zjistit. Earl Woods nedokázal říct, ani v jakém to bylo desetiletí, natož v jakém roce. Zdálo se, že nemá ani ponětí, kdy ve Vietnamu byl, ať už mluvíme o jeho první, nebo druhé službě tam. Skoro vše, co řekl, znělo prostě neuvěřitelně, včetně onoho výroku:

„Když pustíte Tigera na sedm turnajů, určitě jeden vyhraje.“

Dnes to až tak neuvěřitelně nezní, ale nezapomeňte, že tehdy v létě 1996, když se Tiger stal profesionálem – když jsem se poprvé na Milwaukee Open setkal s jeho otcem –, všichni řešili spíš to, jestli stihne na posledních sedmi turnajích sezony vydělat dost na prize money, aby se vůbec vyhnul kvalifikační škole.

Ještě groteskněji znělo Earlovo vysvětlení, proč svého syna pojmenoval po podplukovníkovi Nguyenu „Tigeru“ Phongovi. „Věděl jsem, cítil jsem v kostech,“ tvrdil, „že můj syn se proslaví. A že jednoho dne ho můj starý přítel uvidí v televizi, něco si o něm přečte v novinách nebo někde v časopise a řekne si: ‚To musí být Woodyho kluk.‘ A zase se setkáme.“

Ale prosím vás. Příběh o zázračném dítěti Tigeru Woodsovi už sice potřeboval trochu oživit, ale pohřešovaný válečný hrdina je snad trochu moc. Upřímně řečeno jsem pochyboval, že nějaký plukovník Phong vůbec existoval.

Na příběhu Earla Woodse bylo prostě všechno jaksi přehnané. Nebyl jen plukovníkem v armádě – sloužil rovnou u Zelených baretů. Část výcviku prý prodělal v Arktidě, kde rtuť teploměru padala k minus čtyřiceti, vichry dosahovaly rychlosti 80 až 90 kilometrů v hodině, pneumatiky 2,5tunových náklaďáků podle něj praskaly jak ořechy, při smrkání mu z nosu létaly malé rampouchy a na všech deseti prstech měl omrzliny.

Nebyl jen veterán z Vietnamu – obdržel tam Stříbrnou hvězdu. A přitom si ani nepamatoval, kdy tam přesně byl. Vypravil jsem se za ním do Cypress v Kalifornii, abych na něj trochu přitlačil.

„Vaše druhá mise ve Vietnamu byla před ofenzívou Tet?“ zeptal jsem se.

„Ne, bylo to po ní,“ odpověděl Woods. „Koncem 60. let, možná začátkem sedmdesátých, myslím.“

Já jsem kdysi býval mariňák, jen tuctový voják, který během služby nevytáhl paty z Quantica ve Virginii a k deltě Mekongu se nepřiblížil o nic víc než ty makety vesnic, ve kterých jsme cvičili a kde, když jste se dotkli něčeho červeného, jste byli „mrtví“. A přesto si pamatuju přesné datum v roce 1967, kdy jsem složil vojenskou přísahu, a řekl bych vám na minutu přesně, kdy jsem musel Quantico zase opustit kvůli pochroumanému kolenu. Tak jak může někdo zapomenout, kdy sloužil ve Vietnamu?

„Pamatujete si, kdy jste sloužil v Thajsku?“ zněla má další otázka. (Earl svou pozdější druhou manželku, Kultidu, potkal v Bangkoku. Právě v důsledku jejích buddhistických postojů se nakonec stal ve 43 letech znovu otcem. Trvala na tom, že chce dítě, „a já nestřílím slepými“, jak řekl se svou typickou stydlivostí.)

„V Bangkoku jsem byl mezi misemi ve Vietnamu,“ řekl Earl. „Nebo počkat.“ Z jedné z mnoha krabic, které měl v obývacím pokoji, rychlým pohybem vytáhl pamětní hůlku z mahagonu, kterou mu darovali jeho muži. Na kovové cedulce, která už ztrácela lesk, stálo:

„Bangkok, 1968.“ „Tak jsem byl v Bangkoku v šedesátém osmém,“ řekl.

Tehdy v Cypress už byla většina nábytku z domu vystěhovaná. Z malého bungalovu, z něhož se později stalo muzeum, se rodina stěhovala do honosnějšího sídla. Seděli jsme na posteli v Tigerově někdejším dětském pokoji, který měl stěny nevyhnutelně ověšené plakáty, obtisky a kartami s obrázky Charlieho Joinera, který hrál americký fotbal za San Diego Chargers, a Lukea Skywalkera, který kopal za Jedie. A přímo nad postelí visel zažloutlý výstřižek z novin, kde byl výčet všech milníků Jacka Nicklause: „Ve 13 letech se poprvé dostal pod 70…“ Tiger si je jeden po druhém odškrtával jako překonané…