před 2 lety, 06.04.2022 23:01 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest C&S ČASOPIS

Caddie v utajení: Proč jsme na Masters víc ve stresu

MOJE DĚCKA MI ŘÍKAJÍ, že na to, jak mám Masters rád, si ho vlastně moc neužívám. A manželka dodává, že v týdnu Masters bývám zamlklý a ve stresu. Mají samozřejmě pravdu – ale oni taky nemusí odhadovat vítr na 12. jamce Augusta National!

Napsal Joel Beall / Fotografoval Ben Walton

Podívejte, já Masters miluju. Je to svatý grál amerického golfu. Jakmile se tam dostanete, znamená to, že v golfovém světě něco znamenáte. Zároveň je ale pravda, že Harbour Town, kam se tour stěhuje po Masters, mají všichni rádi hlavně proto, že tam zase můžou volně dýchat.

Caddies bývají pohodáři, ale jak se dostanou do Augusty, i oni znervózní. Rozhovory, které mezi sebou vedeme, jsou najednou formálnější, a každý si hledí své práce. Klub a jeho členové se k nám chovají hezky a my se jim to snažíme vracet, ale současně platí, že na pozemcích klubu si připadáme pod neustálým dohledem. Víme, že stačí jeden přehmat, a jedeme domů. Je prostě těžké se tam cítit pohodlně. A ne, teď nemluvím o těch bílých overalech, které musíme nosit. (Mimochodem já jim docela fandím, i když v nich bývá vedro jako v peci.)

Ke stresu přispívá i to, kolik je toho v sázce. Neprojít na Masters cutem, to je pocit, na který si nikdy nezvyknete. Ono je zklamáním i to, když nevyhrajete zelené sako, a to i v případě, že nepatříte mezi favority. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli končíte už po pátku, nebo prohrajete v play-off.

Proto se taky každý rok pár týdnů před turnajem sejdu s některým z caddies klubu Augusta National a mořím ho otázkami, jestli se na hřišti od minule něco měnilo nebo jak je nastavené. Divili byste se, kolik úprav se na hřišti každoročně udělá, aniž by se to nějak oznamovalo. Zezačátku jsme se jen sešli v baru a já za něj zaplatil útratu; teď už ho zvu na večeři, a ještě přinesu lahev dobrého vína. Většinou od něj dostanu tak půl tuctu tipů. Jsou to sice věci, na které bychom s mým hráčem stejně přišli během tréninkového kola, jenže při Masters se i ateista začne modlit o sebemenší pomoc. Když získáte informace, které ostatní nemají, dodá vám to sebevědomí.

Ze všech turnajů právě na Masters na nás hráči nejvíc spoléhají. Možná vás to překvapí, protože Masters se koneckonců jako jediný major hraje pokaždé na stejném hřišti. Ale ty greeny! I když jste na nich hráli už stokrát, stejně je každý putt jiný. Baví mě snažit se tu rovnici spočítat, ale proměnné se pořád… no, proměňují. Bubba Watson mi jednou prozradil, že nic v golfu pro něj není tak nepochopitelné jako greeny v Augustě – a to je člověk, který má ve skříni dvě zelená saka.

A proto jsme v Augustě hráčům k ruce víc než kde jinde – čím víc postřehů k tomu, jak dostat míček do jamky, tím líp. Jeden zkušený caddie mi kdysi dal tuhle radu: Nepodceňuj Rae’s Creek, ale nepřikládej mu zase moc velkou důležitost. Všichni už slyšeli tu poučku, že všechny putty se lámou směrem k Rae’s Creek. A já se už mockrát přesvědčil, že zemská přitažlivost tady opravdu tímhle způsobem funguje. Jenže někteří hráči dělají tu chybu, že místo aby to vzali jako jeden z faktorů, mají to za jediný faktor, který vezmou do úvahy, a úplně ignorují zrádnou složitost jamkoviště. Rada pro kedíka? Zmiňte se o potoku hned zkraje, ne na konci. Protože když jako poslední věc před samotným puttem zmíníte potok, bude na to hráč myslet a putt to negativně ovlivní. Zato když zmíníte pozici potoka na začátku, bude to mít vliv jen minimální. V prvním ročníku, kdy jsem se téhle zásady držel, můj hráč skončil v top 10, a přitom rok předtím ani neprošel cutem.

Hodně se mluví o tom, jak nadšeně diváci v Augustě fandí, a je pravda, že během turnaje jsou všude po hřišti cítit hmatatelné vibrace. Už méně se ale mluví naopak o tichu. Diváci se na Masters opravdu snaží dodržovat dekorum, takže ve chvíli, kdy se čeká ticho, se může rozhostit až děsivé ticho. Tyhle chvíle hrobového ticha kolikrát vystresují hráče víc, než když se z jiné části hřiště ozve povzbuzování, protože si uvědomí, že jsou všechny oči upřené na něj.

Hráči nejsou o nic míň nervózní než my. Vůbec nejlepší rada, jakou jsem k Masters dostal, zní: Zpomal. Vašeho hráče, ať už je na svém prvním Maters, nebo na patnáctém, bude ve čtvrtek určitě sžírat nervozita. To je samo o sobě v pořádku, protože když nejste nervózní, znamená to, že nevíte, o co se hraje. Ale musíte to udržovat pod kontrolou. Já to dělám tak, že prostě chodím pomaleji. Dávám tím hráči šanci, aby popadl dech a zklidnil se mu tep. Navíc Augusta je fyzicky jedno z nejnáročnějších hřišť sezony, takže když si nerozvrhnete správně tempo, můžete se rychle unavit.

Hráči často mluví o tom, že v týdnu Masters si k sobě nesmí pouštět ten rozruch okolo, a totéž platí pro nás. Já se vůbec nedívám na sociální sítě, a když mi volá neznámé číslo, nezvedám, protože to stejně bude zřejmě jenom někdo, kdo chce, abych ho protáhl na hřiště. Když jsem na hotelu, zásadně si nepouštím golf v televizi, protože si od všeho toho cirkusu prostě musím odpočinout.

Ale nechápejte mě špatně: Augusta National je nejlepší hřiště, na jakém hrajeme, a taky nejlíp udržované. Všechno je dokonalé zorganizované. Navíc nikdo z diváků se nechová jako pitomec – každý je šťastný, že tam může být. Pro nás je těžké si to vychutnávat, ale i tak jsou chvilky, kdy se rozhlédnu kolem sebe a řeknu si: „Ty jo, já jsem na Masters!“

Z celého turnaje mám nejradši pobyt na týčku třináctky v tréninkovém kole. Kolem nejsou žádní diváci – jen vy a vaše skupina stojící v tišině shlížející na nejslavnější jamku v golfu. V hlavě vám víří myšlenky na nadcházející turnaj a jeho možný vývoj. Nikdy si nezapomenu uvědomit, jaké mám štěstí, že tam můžu být. Protože lepší už to být ani nemůže.