Náš caddie v utajení Jsou chvíle, kdy bych se nejraději sám uškrtil
MÍVÁM NOČNÍ MŮRY.
Scéna se mění – jednou je to první kolo, jindy sobota časně ráno na první jamce nebo fairway 18. jamky s vedením
o pět ran, ale scénář je pokaždé stejný: Zjistím, že je v bagu 15 holí. Troufám si tvrdit, že v reálném životě jednám čestně a dodržuju pravidla, ale v těch snech se chovám jinak. Nechám si svůj objev pro sebe a tajně zahodím hůl hluboko do křoví. Jednou jsem ji dokonce přelomil vejpůl a zkusil spláchnout TOI-TOIky. Probouzím se zbrocený potem a zklamaný sám ze sebe, ale sny se vracejí.
Jen pro pořádek: Žádný můj hráč ještě nikdy 15 holí v bagu neměl. Člověk má prostě jen hrůzu z toho, že něco zásadního zvorá.
Ono se to totiž děje. Ať už je caddie na tour dva měsíce, nebo 20 let, určitě má nějakou historku o tom, jak něco zbabral, a jak dokazují moje noční můry, všichni žijeme v neustálém strachu z příštího přehmatu.
Není z nich vždycky taková aféra, jako když při The Open 2001 caddie Myles Byrne našel
v bagu Iana Woosnama 15 holí nebo jako když klubový caddie Brant Brewer zkoušel rukou písek v bunkeru na 18. jamce při loňském US Amateur na Bandon Dunes, kvůli čemuž jeho hráč Oliva Pinto ztratil jamku i celý zápas. Často jde spíš o takové ty všední věci, třeba že zaspíte a nestihnete tee time nebo ráno vyndáte z bagu pláštěnku a ono zrovna začne lít jako z konve. Ale i tak je těžké se s chybou vyrovnat.
Hlásit hráči vzdálenosti, to zní jednoduše. Ono to je jednoduché. Ale když je hlásíte minimálně 18krát denně čtyřikrát do týdne 30 týdnů v roce, dřív nebo později se spletete. Třeba tři metry přičtete, místo odečtete, nebo nahlásíte vzdálenost ke středu greenu místo k navrtání. Rozdíl tří metrů hraje na téhle úrovni obrovskou roli. Za posledních asi 15 let se mi tohle stalo třikrát. V prvním případě kvůli tomu můj hráč zahrál ránu skoro o deset metrů kratší, než potřeboval. Došlo mi, kde se stala chyba, a přiznal se mu. Musel jsem. Vzal to naštěstí s nadhledem. Možná až moc s nadhledem, protože o tom dokonce vtipkoval s protihráčem. Prý že ode mě dostal „záhadné“ číslo. Ten protihráč, člen Síně slávy, odpověděl: „Ještě jedna taková ,záhada‘ a nebude záhadou, proč ztratil práci.“ Au! Podruhé se mi to přihodilo asi o pět let později při tréninkovém kole se stejným zaměstnavatelem. Bylo to 180 yardů, nahlásil jsem 188. Kdybych neměl hlavu zabořenou do bir- die karty, muselo by mi být jasné ,že je to180,a jemu to bylo jasné taky. Ale nic neřekl, odpálil a o hodně přestřelil. Jakmile byl míček ve vzduchu, otočil se na mě a zakřičel: „Začni dělat svou práci!“ Jako bych dostal facku. Ale musíte to přijmout – byla to vaše vina.
Občas se jedná o složitější záležitosti a tam se chyba často přihodí tehdy, když jsme na hřiš- ti pod tlakem. Co na to říct? Když může zaváhat hráč, dá se čekat, že se to stane i kedíkovi.
Typicky třeba doporučíte hráči špatnou hůl. V prvním kole většinou necháváme výběr hole čistě na hráči, ledaže je do očí bijící, že zvolil špatně. Ale jakmile jsme ve hře o dobrý výsledek nebo se pohybujeme někde kolem hranice cutu, člověk má tendenci se víc zapojovat do debaty, když je vzdálenost někde mezi dvěma holemi. Mimochodem tohle není otázka špatně nahlášené vzdálenosti. Jde spíš o strategické myšlení a taky o to, jak znáte svého hráče – jaký vliv na jeho švih bude mít adrenalin a tlak, které v tu chvíli pociťuje. Uvedu vám dva příklady. Předloni na TPC Sawgrass jsem přemluvil svého hráče, aby si vzal o číslo vyšší hůl na slavné sedmnáctce s ostrovním greenem, protože jsem věděl, že jak je rozpumpovaný, zahraje každou holí o pár metrů dál než normálně. Tehdy to zafungovalo – poslal míček na tři metry od jamky a zahrál birdie.
Ale v téhle sezoně jsem ho na jednom drajvovatelném čtyřparu přemluvil, ať hraje 3-dřevem, protože jsem byl přesvědčený, že driver je moc riskantní. Ale nevyhodnotil jsem to dobře – ukázalo se, že jsem mu tím narušil sebedůvěru, takže i se dřevem skončil mimo fairway.
Když už hráče přesvědčujeme, aby vzal do ruky jinou hůl, většinou máme pravdu. Ale v těch řídkých případech, kdy se spleteme, mohou být následky dost zlé. A navíc hrozí, že i další jamku pak hráč odehraje mizerně, protože se mu hlavou pořád honí to, jak jsme mu pokazili skórkartu.
Jako caddie můžete negativně ovlivnit hráčův výsledek i tím, že jste zamlklí. Prostě nechcete narušit jeho soustředění, aby se mohl koncentrovat na to, co se děje na hřišti, ale jakmile mluvíte méně než obvykle nebo se začnete chovat trochu jinak – a věřte mi, on si toho všimne, vyloží si to tak, že máte z něčeho strach nebo o něm pochybujete. Ale nejhorší, co může kedík udělat, je, že... je až moc pozitivní.
Je to v lidské povaze: Pořád se snažíte udržet hráče v bojovné náladě a na optimistické notě. Člověk se chce v pravý čas vytasit s báječným motivačním proslovem, ale pokud pracujete pro špičkového profíka, dostane se do hry o skvělý výsledek mnohokrát do roka. A když se ho pokaždé budete snažit burcovat, nebude to mít účinek, až to budete nejvíc potřebovat. Navíc golf není fotbal nebo basket, kde se hodí, když jsou hráči nabuzení. My se snažíme (aspoň většinou) zůstat ledově klidní. Další věcí je – a to mi řekl jeden bývalý hráč a já ten poznatek od té doby předávám všem novým kedíkům, že můžete klidně nechat svého hráče, ať je na sebe naštvaný. Když mu po bogey řeknete, že se nic nestalo a jedeme dál, může ho to akorát o to víc rozhodit. Vůbec nemusí být špatné, když to v něm vře – na další jamce mu to přidá deset metrů, až vezme do ruky driver.
Jen se ujistěte, že je to jediný driver, který v bagu má. Pardon, to jsou ty moje noční můry.
— S JOELEM BEALLEM
Komentáře (0)