BALTUSROL: Pohled do zákulisí a největší zážitky
[caption id="attachment_9958" align="alignleft" width="300"] Slavná klubovna klubu Baltusrol ve Springfieldu.[/caption] Dlouholetý člen klubu Baltusrol nám zprostředkoval nezapomenutelnou prohlídku po tamním hřišti a jeho historii. Moje teta a strýc bydleli od Baltusrolu zhruba kilom
[caption id="attachment_9958" align="alignleft" width="300"]
Slavná klubovna klubu Baltusrol ve Springfieldu.[/caption]
Dlouholetý člen klubu Baltusrol nám zprostředkoval nezapomenutelnou prohlídku po tamním hřišti a jeho historii.
Moje teta a strýc bydleli od Baltusrolu zhruba kilometr a půl (ani jeden z nich nehrál golf). Můj strýc Pete a golfový profesionál z Baltusrolu, vítěz US Open z roku 1928 Johnny Farrell, chodili do stejného kostela a byli členy společnosti Holy Name Society (společnost Svatého jména). Díky nim jsem v roce 1966 dostal jako dárek k Vánocům sedmidenní vstupenku na U.S. Open 1967. Na to co, jsem tam jako šestnáctiletý kluk zažil, nikdy nezapomenu. Díky tomu jsem také propadl golfu.
Získal jsem 126 autogramů, včetně toho od Bena Hogana. Viděl jsem, jak si Jack Nicklaus a Deane Beman pohrávali na cvičném jamkovišti s oboustranným putterem natřeným na bílo. Později Jack „Bílého tesáka“ použil k vítězství na turnaji. Poprvé jsem na vlastní oči uviděl Arnolda Palmera, když ve zkušebním kole kráčel k pátému jamkovišti. Měl obrovská předloktí a světle modrou košili. Doug Sanders mi řekl, ať zmizím, poté, co jsem se ho zeptal, jestli by mi dal svoji golfovou rukavici. (Nebyla to až tak bláznivá prosba – někde jsem četl, že používal na každé kolo novou, takže pokud ji měl vyhodit, proč ji raději nedarovat mladému fanouškovi?). Nicklause a Palmera jsem pak sledoval celé poslední kolo. V jedné golfové publikaci dokonce otiskli barevnou fotografii, na které jsou Arnold a Jack u 14. odpaliště – a také já, jak sedím v první řadě na trávě a opírám se o zábranu.
[caption id="attachment_9959" align="alignleft" width="269"]
Jack Nicklaus v Baltusrolu v roce 2005.[/caption]
Většina návštěvníků, kteří jsou tu poprvé, chtějí hrát na Lower Course (spodní hřiště), kde Nicklaus vyhrál dva ze svých čtyř titulů US Open a Phil Mickleson tu zvítězil na PGA Championship v roce 2005. Ale samotní členové upřednostňují Upper Course (horní hřiště), kde se uskutečnilo Open v roce 1936. Spodní hřiště je dost brutální. Horní je mnohem víc rozličné, vybudované na straně Baltusrolské hory (tedy spíše kopce) s divokou zelení. Obě postavil v roce 1922 A.W. Tillinghast. Pravda, jejich rozsah není nejlepší, ale je o poznání lepší než Tillieho další skvosty jako Winged Foot, Somerset Hills nebo Quaker Ridge. Zahrát si v pozdním odpoledni pár jamek na horním hřišti je jedním z největších potěšení, které golf přináší. Hřiště je obšírné a s nádechem venkova, i když z některých míst můžete vidět obrysy Manhattanu, který leží 40 kilometrů na východ.
Pokud máte na návštěvu jenom hodinu nebo hodinu a půl, Baltusrol nabízí spoustu smyček, díky kterým můžete hru různě přeskakovat. Moje oblíbené: jamky 1-4 na horním hřišti, po nichž můžete přeskočit na jamky 15-17 a hru zakončíte na osmnácte jamce spodního hřiště. Protože jsem neměl jinou možnost, občas sem hrál osmnáctku jako Ed Furgol v posledním kole na Open v roce 1954: zahrál jsem snap-hook, který se stočil doleva a skončil na férveji 18. jamky horního hřiště, a poté jsem míček přibližovacími ranami vrátil zpět na spodní green. Další oblíbená smyčka je hrát na jamkách 1-5 na spodním hřišti, pak urazit necelých třicet metrů k 18. jamce horního hřiště, která je jednou z nejlepších závěrečných čtyřparových jamek vůbec. Obě osmnácté jamky se nacházejí hned pod majestátní klubovnou Baltrusolu. Žádný jiný americký golfový klub nedokázal tak dokonale uchovat a prezentovat svojí historii s pomocí fotografií, výsledkových tabulek a trofejí. Historii, která čítá 121 let.
[caption id="attachment_9960" align="alignleft" width="300"]
Nejznámější jamka hřiště Baltusrol - tříparová čtyřka s obávanou kamennou zídkou.[/caption]
V Baltrusolu mám rád všechno, kromě jeho nejznámější jamky, tříparové čtyřky na spodním hřišti. Jamka jako taková je kvalitní, ale ta zatracená kamenná zídka, která má chránit green, je vedle zbývajících 35 jamek trochu jako pěst na oko. Vypadá to tam spíše jako na Floridě. Přál bych si, aby při rekonstrukci Robert Trent Jones Sr. raději zvolil travnatý svah, něco podobného, jak to udělali na dvanácté jamce v Augusta National, kde míček může skončit balancující na kusu trávy na kraji rybníku.
V devadesátých letech jsme po nějaký čas já a můj kamarád Joe Worltey měli ve zvyku hrát brzy po ránu 18 jamek rychlého golfu. Přišli jsme krátce před sedmou, hodili si korunou (spodní nebo horní hřiště?), vzali si společného nosiče a vyrazili jsme. Při ztracených míčcích jsem se si dali jen 20 vteřin na hledání. Když jsme se blížili k jamkovišti, vzali jsme si puttery, drivery, hole na chipping a pitching a poslali nosiče napřed k dalšímu odpališti. Praporky jsme nechali v jamkách a byli jsme hodně benevolentní v situacích, kdy jsme vzdávali putt. Když jsme při hře narazili na zaměstnance, kteří upravovali green, hráli jsme přibližovací rány daleko od jamkoviště, míčky sebrali a šli na další jamku, abychom je nerušili v práci.
[caption id="attachment_9951" align="alignleft" width="300"]
Phil Mickelson - US PGA Championship 2005, Baltusrol[/caption]
V průměru nám hra trvala hodinu a 46 minut (Joe je účetní) a náš rekord je hodina a 27 minut. Nehráli jsme kvůli hendikepům, ale zaleží na tom?
Nikdy jsem nevyhrál žádný z velkých klubových titulů Bartrusolu – takový, který by vyryli na plaketu a vystavili v klubovně – protože jsem jednoduše nebyl dost dobrý. Ale jednou jsem vyhrál hendikepový flight v klubovém mistrovství, když můj kamarád a soupeř, Rick Wheeless, na první jamce v play-off (spodní hřiště) odpálil míček jedničkou železem vlevo mimo pozemek na Shunpike Road. Tahle rána představuje jednu z mých mnoha vzpomínek na úvodní jamku spodního hřiště, které jsem za ta léta posbíral:
Slavná klubovna klubu Baltusrol ve Springfieldu.[/caption]
Dlouholetý člen klubu Baltusrol nám zprostředkoval nezapomenutelnou prohlídku po tamním hřišti a jeho historii.
Moje teta a strýc bydleli od Baltusrolu zhruba kilometr a půl (ani jeden z nich nehrál golf). Můj strýc Pete a golfový profesionál z Baltusrolu, vítěz US Open z roku 1928 Johnny Farrell, chodili do stejného kostela a byli členy společnosti Holy Name Society (společnost Svatého jména). Díky nim jsem v roce 1966 dostal jako dárek k Vánocům sedmidenní vstupenku na U.S. Open 1967. Na to co, jsem tam jako šestnáctiletý kluk zažil, nikdy nezapomenu. Díky tomu jsem také propadl golfu.
Získal jsem 126 autogramů, včetně toho od Bena Hogana. Viděl jsem, jak si Jack Nicklaus a Deane Beman pohrávali na cvičném jamkovišti s oboustranným putterem natřeným na bílo. Později Jack „Bílého tesáka“ použil k vítězství na turnaji. Poprvé jsem na vlastní oči uviděl Arnolda Palmera, když ve zkušebním kole kráčel k pátému jamkovišti. Měl obrovská předloktí a světle modrou košili. Doug Sanders mi řekl, ať zmizím, poté, co jsem se ho zeptal, jestli by mi dal svoji golfovou rukavici. (Nebyla to až tak bláznivá prosba – někde jsem četl, že používal na každé kolo novou, takže pokud ji měl vyhodit, proč ji raději nedarovat mladému fanouškovi?). Nicklause a Palmera jsem pak sledoval celé poslední kolo. V jedné golfové publikaci dokonce otiskli barevnou fotografii, na které jsou Arnold a Jack u 14. odpaliště – a také já, jak sedím v první řadě na trávě a opírám se o zábranu.
[caption id="attachment_9959" align="alignleft" width="269"]
Jack Nicklaus v Baltusrolu v roce 2005.[/caption]
Většina návštěvníků, kteří jsou tu poprvé, chtějí hrát na Lower Course (spodní hřiště), kde Nicklaus vyhrál dva ze svých čtyř titulů US Open a Phil Mickleson tu zvítězil na PGA Championship v roce 2005. Ale samotní členové upřednostňují Upper Course (horní hřiště), kde se uskutečnilo Open v roce 1936. Spodní hřiště je dost brutální. Horní je mnohem víc rozličné, vybudované na straně Baltusrolské hory (tedy spíše kopce) s divokou zelení. Obě postavil v roce 1922 A.W. Tillinghast. Pravda, jejich rozsah není nejlepší, ale je o poznání lepší než Tillieho další skvosty jako Winged Foot, Somerset Hills nebo Quaker Ridge. Zahrát si v pozdním odpoledni pár jamek na horním hřišti je jedním z největších potěšení, které golf přináší. Hřiště je obšírné a s nádechem venkova, i když z některých míst můžete vidět obrysy Manhattanu, který leží 40 kilometrů na východ.
Pokud máte na návštěvu jenom hodinu nebo hodinu a půl, Baltusrol nabízí spoustu smyček, díky kterým můžete hru různě přeskakovat. Moje oblíbené: jamky 1-4 na horním hřišti, po nichž můžete přeskočit na jamky 15-17 a hru zakončíte na osmnácte jamce spodního hřiště. Protože jsem neměl jinou možnost, občas sem hrál osmnáctku jako Ed Furgol v posledním kole na Open v roce 1954: zahrál jsem snap-hook, který se stočil doleva a skončil na férveji 18. jamky horního hřiště, a poté jsem míček přibližovacími ranami vrátil zpět na spodní green. Další oblíbená smyčka je hrát na jamkách 1-5 na spodním hřišti, pak urazit necelých třicet metrů k 18. jamce horního hřiště, která je jednou z nejlepších závěrečných čtyřparových jamek vůbec. Obě osmnácté jamky se nacházejí hned pod majestátní klubovnou Baltrusolu. Žádný jiný americký golfový klub nedokázal tak dokonale uchovat a prezentovat svojí historii s pomocí fotografií, výsledkových tabulek a trofejí. Historii, která čítá 121 let.
[caption id="attachment_9960" align="alignleft" width="300"]
Nejznámější jamka hřiště Baltusrol - tříparová čtyřka s obávanou kamennou zídkou.[/caption]
V Baltrusolu mám rád všechno, kromě jeho nejznámější jamky, tříparové čtyřky na spodním hřišti. Jamka jako taková je kvalitní, ale ta zatracená kamenná zídka, která má chránit green, je vedle zbývajících 35 jamek trochu jako pěst na oko. Vypadá to tam spíše jako na Floridě. Přál bych si, aby při rekonstrukci Robert Trent Jones Sr. raději zvolil travnatý svah, něco podobného, jak to udělali na dvanácté jamce v Augusta National, kde míček může skončit balancující na kusu trávy na kraji rybníku.
V devadesátých letech jsme po nějaký čas já a můj kamarád Joe Worltey měli ve zvyku hrát brzy po ránu 18 jamek rychlého golfu. Přišli jsme krátce před sedmou, hodili si korunou (spodní nebo horní hřiště?), vzali si společného nosiče a vyrazili jsme. Při ztracených míčcích jsem se si dali jen 20 vteřin na hledání. Když jsme se blížili k jamkovišti, vzali jsme si puttery, drivery, hole na chipping a pitching a poslali nosiče napřed k dalšímu odpališti. Praporky jsme nechali v jamkách a byli jsme hodně benevolentní v situacích, kdy jsme vzdávali putt. Když jsme při hře narazili na zaměstnance, kteří upravovali green, hráli jsme přibližovací rány daleko od jamkoviště, míčky sebrali a šli na další jamku, abychom je nerušili v práci.
[caption id="attachment_9951" align="alignleft" width="300"]
Phil Mickelson - US PGA Championship 2005, Baltusrol[/caption]
V průměru nám hra trvala hodinu a 46 minut (Joe je účetní) a náš rekord je hodina a 27 minut. Nehráli jsme kvůli hendikepům, ale zaleží na tom?
Nikdy jsem nevyhrál žádný z velkých klubových titulů Bartrusolu – takový, který by vyryli na plaketu a vystavili v klubovně – protože jsem jednoduše nebyl dost dobrý. Ale jednou jsem vyhrál hendikepový flight v klubovém mistrovství, když můj kamarád a soupeř, Rick Wheeless, na první jamce v play-off (spodní hřiště) odpálil míček jedničkou železem vlevo mimo pozemek na Shunpike Road. Tahle rána představuje jednu z mých mnoha vzpomínek na úvodní jamku spodního hřiště, které jsem za ta léta posbíral:
- Na Open roce 1967 jsem viděl, jak Beman v prvním kole trefil jamku čtyřkou dřevem a zahrál eagle. O mnoho let později jsem ho přemluvil, ať onu čtyřku dřevo věnuje Muzeu americké golfové asociace.
- Při druhém dni Open roku 1980 jsem stál kousek od prvního odpaliště a sledoval startéra Johna Laupheimera, jak vysvětluje Sevu Ballesterosovi, že byl z mistrovství diskvalifikován, protože přišel pozdě. Smutné, ale nedalo se nic dělat.
- Naopak docela veselá historka se stala na první jamce při Open v roce 1993 v prvním kole Jimu Thorpovi. Mně a spoustě dalším ji vyprávěl Ron Read, dlouholetý starter USGA a o pár let později ji bez skrupulí potvrdil sám Jim („To si piš, že se to stalo“). Trochu popletený Ron si myslel, že Thrope už jednou odpálil míč nebezpečně blízko hranic hřiště. Takže když viděl Jima, jak odpaluje, udělal to, co by na jeho místě udělal každý zodpovědný rozhodčí: poradil mu, aby zahrál provizorní míč pro případ, že jeho původní míč se zarazil o stromy a plot a skončil mimo hřiště. Problém byl v tom, že Thrope v tu chvíli ještě ani jeden míček neodehrál. Jim, který už v tu chvíli doslova ždímal násadu hole, odstoupil zpátky, uštědřil na adresu rozhodčího pár dobře mířených slov a osočil ho, že mu motá hlavu ještě předtím, než měl vůbec šanci odehrát první ránu na US Open.
Komentáře (0)