Nikdy nevíš, co přijde zítra

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Stokrát omílaná fráze, leč pravdivá. A platí i obráceně. Ten pocit, kdy jde všechno jako na drátkách a pak jako by mávnutím proutku se vše sesype jako domeček z karet, znají dobře i profesionální golfisté. Naposledy o něm promluvil ve svém blogu pro European Tour loňský vítěz Masters Danny Willett.

Vítěze Masters 2016, Dannyho Willetta, oblékal do zeleného saka vítěz Masters 2015 Jordan Spieth (Foto: Profimedia)

Tak, kde začít? Bylo to docela divokých 18 měsíců. Loni v Augustě se všechno sešlo, vrchol skvělého golfu, který jsem hrál dva roky. Před Masters jsem dvakrát vyhrál, dostal se do první patnáctky světa a před nedělním odpolednem jsem byl plný sebevědomí.

Neexistuje jediný den, kdy bych si na vítězství na Masters nevzpomněl. Vybavuji si téměř každou ránu. Pamatuji si, jak jsem se v jednotlivých situacích během toho týdne cítil. Je úžasné, jak stejně se člověk cítí v týdnu, ve kterém hraje dobře nebo dokonce vyhraje. V tom byl ten týden v dubnu nezapomenutelný.

Legrační na tom je, že my golfisté trávíme hodiny trénováním, abychom se na tyto okamžiky připravili. Pracujeme na švihu, na chipech, puttech pod tlakem, jak zvládnout vypjaté situace po psychické stránce. Ale nikdo vás nepřipraví na to, co přijde potom. Potom, co dosáhnete takového úspěchu. Nakonec na ten den budu vždycky vzpomínat a budu vděčný za všechno, co mi dal. Někdy však není snadné vypořádat se s následky.

Před Augustou jsem byl takovým normálním, docela dobrým túrovým hráčem. V tichosti jsem se na ten týden připravoval a dělal věci jako normálně. Po Masters bylo ale všechno jinak. Pokaždé když jsem šel na driving, pokaždé když jsem se objevil na puttingu nebo na hřišti ve cvičném kole, všude mě pronásledovaly kamery a vše zaznamenávaly. Lidé, kteří mě znají, vědí, že své city neskrývám. Když mám špatný den, dám to najevo. A když hraju dobře a všechno na světě je skvělé, poznáte to. Jsem prostě takový. Ale když na mě neustále svítí světla, musím se trochu krotit. Řeknu vám, je daleko těžší ukázat emoce, ať už jsou dobré nebo špatné, když vás všichni sledují.

A sledovat, jak média vypráví můj příběh, taky nebylo snadné. Nechcete číst každý štěk, který o vás napíšou, ale někdy je to těžké, když se chcete poučit z vlastních chyb. Vše je skvělé, když se daří. Ale když vám to nejde, čte se to dost špatně. Jen velmi málo lidí ale vidí, co všechno musím obětovat, abych se stal nejlepším golfistou, jakým můžu být. Nevědí, že vstávám v 5 hodin ráno, abych začal s tréninkem nebo s posilovnou předtím, než se v 6:30 vzbudí syn, o kterého se s manželkou starám. Nevědí, že dřu v posilovně nebo na drivingu pouze proto, abych zahrál 75. Myslí si, že bych měl být schopný zahrát 72, ale tak snadné to není. Dost se toho odehraje v zákulisí ještě předtím, než přijdete na první odpaliště. Samozřejmě že je pak snadné hodnotit hráčovo kolo na základě skóre, ale ne vždy na to stejně pohlížejí i hráči.

Golf je divný sport. Když hraješ dobře, všechno se zdá být hrozně jednoduché, ale když se ti nedaří, přijde ti veškerý čas strávený na drivingu zbytečný. Je těžké to překonat psychicky, zvlášť když cestuješ týden, co týden, abys našel ztracenou formu a porážel nejlepší hráče na nejtěžších hřištích světa. Naštěstí mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří dělají všechno pro to, aby mě dovedli k úspěchu.

V posledních měsících jsem byl párkrát dole. Na konci roku 2016 jsem byl ve hře o titul v Race to Dubai, ale přitom jsem neměl chuť hrát. Jen si to představte. Je to naprosto absurdní. Jel jsem na HSBC do Číny, do Turecka, na Nedbank a do Dubaje – čtyři největší turnaje sezóny – a já je nechtěl hrát. Necítil jsem se dost dobrý na to, abych mohl těm nejlepším konkurovat. Takže jsem měl dvě možnosti. Buď se na to vykašlat a vzdát se šance na vítězství v Race to Dubai, nebo tam jet, makat a pokusit se získat formu. Bylo to těžké a já nehrál moc dobře, ale nakonec jsem skončil jedenáctý na Nedbank a znovu skončil druhý v pořadí Race to Dubai. Už ve druhém roce po sobě.

Po Dubaji jsem chtěl hole odložit a vzít si nějaký čas na odpočinek. Potřeboval jsem to. Jenže na začátku roku jsem přislíbil účast v Hong Kongu. Pouhé dva týdny po Dubaji. Lidé si neuvědomují, jak jsou plánovány turnaje a že často potvrdíte turnaje i měsíce dopředu. Když vyhrajete, sponzoři a turnaje se hrnou. A vy slíbíte, že přijedete hrát. Máte prostě závazek. Po Hong Kongu jsem si dopřál dva týdny volna, které jsem strávil s rodinou, s nohama na stole a na golf jsem neměl ani pomyšlení.

Danny willett v prvním kole Hong Kong Open 2016 (Foto: Profimedia)

Jak jistě víte, v Hong Kongu jsem hrál dobře. Měl jsem nižší očekávání, trochu jsem si vyčistil hlavu a hrál opravdu dobrý golf. Hřiště mi sedělo, nevyžadovalo hrát tolik driverem, což je moje největší slabina. A fakt jsem si zase hru užíval. Skončil jsem šestý, a to mě motivovalo do zimní přestávky. Dalo mi to možnost hrát dobře, a ještě mít rád věc, kterou dělám.

Mezitím, co se převalil rok 2017, bylo mým cílem směřovat veškerou přípravu k Augustě. Hrál jsem dobře a mohl myslet na obhajobu titulu. A taky jsem si mohl užít samotný návrat do Augusty a příjezd po Magnolia Lane se zeleným sakem na sobě. To se bohužel nestalo, ale večeře šampionů mě dostala. Sedět vedle takových legend a poslouchat historky o Arnoldu Palmerovi a Augustě, to mě inspiruje k další práci. Po Augustě jsem hodně mluvil s přáteli a dalšími lidmi, které jsem měl kolem sebe. Diskutovali jsme o tom, co se dá zlepšit. Poslední měsíce nebyly snadné, ale zase jsem si vzpomněl na tu večeři a uvědomil si, že místo u stolu mám z nějakého důvodu.

A pak přišel další pád. V Akronu na WGC-Bridgestone Invitational. Firesotne je hřiště, kde musíte hrát přesné rány z týčka. A to mi nešlo. Nedokázal jsem se trefit ani na hřiště. V poli s nejlepšími hráči světa jsem nedokázal odpálit míč rovně.

Naštěstí se mnou byl můj táta. A i když golfu tolik nerozumí a nezná můj švih, zná dobře moji osobnost. Během turnaje jsme spolu mluvili každý večer. Ne o golfu, ani o mé hře, ale více o mé osobnosti. O radách, které mi dával, když jsem byl malý. Řekl mi, že se mu zdám nejistý. Jako malý jsem se vždycky ptal na spoustu otázek a chtěl jsem vědět všechno o sobě i o golfu. A on mi pověděl, že vypadám nejistě. Tak jsem se rozhodl vyměnit trenéra.

Když jste v záři reflektorů, hledáte chyby u sebe a ptáte se, jestli jde všechno tím správným směrem. Jestli se vám daří dostat se zpět na vrchol. Po čase jsme ale zjistili, že spolupráce s Mikem a Petem nefunguje tak, jako v předchozích dvou letech. Bylo těžké rozhodnutí je opustit a jít k Seanu Foleymu, ale cítil jsem, že by to mohla být velká šance, jak se vrátit zpět ke své hře, se kterou jsem dosáhl tolik úspěchů v sezonách 2015 a 2016.

Vždycky když mi to nešlo, šel jsem hledat odpovědi na YouTube. Je směšné, kolikrát jsem už viděl klipy ze svého finálového kola v Augustě, ale pokaždé v nich hledám nějaký klíč, který by mi pomohl ke zlepšení. Zjistil jsem, že hodně sleduju švihy ostatních hráčů a došel jsem k závěru, že věci, na kterých pracujeme se Seanem Foleym mi vyhovují nejen z profesního hlediska, ale i z osobnostního.

Danny Willett v diskuzi s Seanem Foleym (Foto: Profimedia)

S Folesem (Sean Foley) jsem začal pracovat v srpnu na PGA Championship. Byl jsem jako otevřená kniha. Řekl jsem mu, že změním cokoliv, co bude třeba. Změnám jsem byl otevřený. Teď už to jsou tři měsíce a neustále pracujeme na tom, jak mou hru vylepšit. Ve všech směrech. Na Quail Hollow jsem nehrál nejlíp, ale už tam byly náznaky zlepšení. Stačila jedna, dvě rány, abych se utvrdil v tom, že co dělám, to funguje. Je strašné, když jste na drivingu před majorem a z vašeho švihu máte divný pocit. To je nepříjemné. A jít s tímhle pocitem na hřiště je ještě horší. Ale viděl jsem na sobě, že když na tom budu dál pracovat, jsem na dobré cestě.

Seana nevidím každý týden. Ale pořád si voláme přes Fece-Time nebo si píšeme zprávy. Mluvíme o číslech z Trackmana, nebo jen pracujeme na drilech. Je pro mě moc důležité, že vidím a cítím změny. Může to být jedna rána sem, druhá tam, nebo jen let míče určité rány. Prostě tu změnu vidím a dělá mě to šťastnějšího na hřišti, ale i mimo něj.

Když švihám dobře, cítím se dobře jak fyzicky, tak po psychické stránce. Není žádnou novinkou, že jsem měl problémy se zády a když jsem švihal špatně, cítil jsem, jak záda namáhám. A pak z toho byl velký problém – musel jsem se z několika turnajů odhlásit.  Z posilovny jsem žádnou bolest v zádech necítil, ani když jsem pracoval na nějakém drillu. Ale jakmile jsem plnou rychlostí zasahoval míče a trochu se vychyloval, hrozně to bolelo. Musel jsem skončit a vzít si prášek proti bolesti. Každé ráno, když jsem cítil bolest. Před každým kolem jsem se musel na hodinu k fyzioterapeutovi, pak jsem šel hrát a po kole jsem potřeboval další hodinu fyzioterapie. Byl jsem celý rozlámaný.

Když jsem pak doma odpaloval míče pět hodin v pozici, která má záda zatěžovala ještě víc, věděl jsem, že potřebuju změnu. Potřebuju změnit švih a změnit přístup k zotavování, abych se vrátil zpátky do formy, se kterou budu konkurenceschopný.

Moje žena Nicole mi taky moc pomáhala. Uvědomuji si, že nějakou dobu to se mnou nebylo k vydržení. Deset hodin denně jsem trávil trénováním, a stejně se dobré výsledky nedostavovaly. Domů jsem se vracel v mizerné náladě a nechoval jsem se tak, jak bych měl. Naštěstí máme s Nicole skvělý, upřímný vztah a ona ví, kdy mi má říct, abych se uklidnil a kdy mi má dát prostor. Přes všechno dobré i zlé můžu říct, že mám skvělou rodinu.

Danny Willett se svou ženou Nicole a synem Zachariahem (Foto: Profimedia)

Další důležitou osobou na téhle cestě je můj nejlepší přítel Sam. Je to můj kedík a známe se už roky. V Sheffieldu jsme spolu hráli mládežnický golf, vyrostli jsme jeden vedle druhého. Dost jsme toho doma spolu odehráli a on si všiml, že nejsem sám sebou. Když jsem ho požádal o pomoc, souhlasil. Je skvělé procházet se po fairwayích s blízkým přítelem a sledovat jak naše spolupráce funguje.

S Jonnym (bývalý kedík) jsme se nerozešli v dobrém. Byli jsme dobří přátelé, ale s mým poklesem formy přišel tlak i na něho. Věděl, že tvrdě makám a já věděl o něm to samé, ale stačí jeden spor, špatná forma a napětí ve vašem vztahu roste.  Párkrát jsem s ním už od té doby mluvil. Má dobrou práci. Pracuje pro Brandena Grace a myslím si, že si vedou velmi dobře. Je to skvělý kedík.

Nezáleží na tom, jak hraju nebo jakou formu mám. Jsem šťastný, že můžu vzpomínat na skvělé výkony pod největším tlakem, jaký si vůbec dovedete představit. Nedělní odpoledne v Augustě bylo neuvěřitelné a pořád mě to dostává. Když bojujete o vítězství, nic jiného, než titul vás nezajímá. Když hrajete blbě, začnou se vám do hlavy vkrádat negativní myšlenky. Ale když se vám daří, cítíte jako byste měli kolem sebe silové pole. Nedokážu ten pocit popsat. Nevím, jaké drogy lidi berou, nebo kde hledají potěšení, ale upřímně se to nemůže vyrovnat napálení dlouhého železa nebo proměnění klíčového puttu v nedělním finálovém kole.

Je fascinující, jak vás vaše mysl dokáže přenést přes všechny tyhle situace. Můžete být viditelně rozklepaný na týčku a cítit velký tlak, ale pak se postavíte nad míček a rozpůlíte fairway. Po kole se někdy dívám zpětně na televizi a kolikrát nevěřím vlastním očím.  

Pamatuji si šestnáctou jamku v Augustě. Otevřel jsem birdie kartu a snažil se nalistovat právě šestnáctku. Strašně se mi třásly ruce, až jsem skoro listy trhal. S Johnem jsme se tomu pak po kole smáli. Nevěřil, jak jsem se mohl tak třást. Ale asi byl rád, že není sám, kdo je nervózní. Vybrali jsme hůl a já míček posadil osmičkou železem k tyči. Myslím, že nervy jsou docela dobrá věc. Když si přiznáte, že jste nervózní, protože jste v situaci, ve které chcete být, je to jen o tom, nepřipouštět si tíhu okamžiku a věřit tomu, co děláte.

V opačném případě se vám stane to, co mě v Ryder Cupu. Nic nešlo podle mých představ. Byla to souhra tlaku, který jsem nezvládal, a také špatné hry. Nedokázal jsem se s nervy vypořádat, a to se pak projevilo na ranách pod velkým tlakem. Bylo to složité.

Spoléhal jsem na rady mých nejlepších kamarádů na tour. Přátelím se se Sergiem (Garcíou), Henrikem (Stansonem) a Lee (Westwoodem). Všichni jsou to vynikající hráči, ale všichni měli výkyvy ve formě, a proto je pro mě nesmírně užitečné s nimi o tom mluvit. Zjistil jsem, že kariéra profesionála může trvat 30 let a není možné si myslet, že si tím vším projdete bez výkyvů ve formě. Je to jízda na horské dráze. Ale vyměnil bych to někdy za něco? Ne. Nikdy.

Jak to celé zakončit? Jediné co mohu říct je, že tvrdě pracuji na tom, abych se dostal zpátky nahoru. Vím, že jsem dosáhl něčeho, o čem může 99% hráčů jen snít, ale je tu taky ještě spousta věcí, kterých bych rád dosáhl. Nikdy jsem nevyhrál Race to Dubai, i když jsem byl už dvakrát hodně blízko. Ale hlavně chci vědět, že každý den, který jsem strávil trénováním, tu byl pro to, abych se zlepšoval a neztrácel naději. Není to snadné, ale takový je golf. A proto ho miluji. Měl jsem s ním v posledních měsících vyhrocený vztah a kolikrát jsem cítil, že ho už nemiluji, ale na konci dne už bylo vše dobré. Pár špatných výsledků mě nezastaví od toho, abych neustále pracoval na zlepšení.

Nakonec jsem šťastný manžel, otec a doma mi visí zelené sako. Na to přeci nikdy nezapomenu.


 

Autor článku: Jonáš Mencl

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace