Všichni ti skvělí muži na letošním Masters

Masters je vždycky hezký start do nové sezóny. Jaro je tu, příroda se zelená a všichni hráči touží po tom podivně neelegantním saku, jehož zelená barva je víc umělá než přírodní.

Jordan Spieth předvedl skvělou jízdu a pokud do budoucna vydrží, může se golfový svět těšit na to, že spolu s Rory McIlroyem budou svádět tvrdé souboje příštích pět, deset a možná i více let. Zatímco Woods byl osamoceným králem jedné éry, McIlroy a Spieth mohou bojovat jako kdysi Nicklaus s Playerem nebo jako to v tenisu dělají Federer, Djokovič a Nadal. Pokud tomu tak skutečně bude, bude to docela dobrá éra světového golfu. Post-woodsovská.

Ale marná sláva, Tiger je prostě Tiger. Právě na něj jsem se chtěl dívat nejvíc a určitě to tak chtěla i víc než polovina diváků na celém světě. Je stále magnetizujícím hráčem a na Augustě je jako doma. Na polovině jamek bylo vidět, že by ještě mohl napsat pár významných slov do dějin golfu, na druhé polovině jamek to byl známý obraz: trápil se. Možná se tzv. vrátí, ale je jasné, že jeho éra končí. Ta věta zní jednoduše, ale jen si zkuste představit, co všechno v sobě nese za obsah a jaký bude golf bez Tigera. Nepředstavitelné.

Při vší úctě: Jordan Spieth je kompletní hráč, ale Woodsova charismatu nedosahuje. Je to i tím, že je běloch, zatímco Woods působil v celém golfovém světě jako zjevení. Nicméně jedna složka Spiethovy hry je mimořádně silná, možná stejně silná jako ta Woodsova, a to zrovna asi ta nejdůležitější: psychika. Bavil jsem se zrovna teď v neděli s kolegou novinářem Čeňkem Lorencem a ten vzpomínal, že viděl jeden rozhovor, který Spieth poskytl ve svých čtrnácti letech, přičemž mluvil neobyčejně rozumně a vyzrále. A hráči o něm také říkají, že má „starou hlavu na mladých ramenou“.

Když si to dáte dohromady s tím, že vyrůstal v rodině, kde je jeden příslušník mentálně postižený (Jordanova sestra), vše do sebe zapadá. Ten chlapec je prostě vnitřně silný, protože se v životě setkával s mnoha těžkými situacemi. V tom je vždycky klíč k úspěchu: obrovská motivace bojovat s osudem. Woods s ním musel bojovat celé dětství, protože byl černý mezi bílými a ti mu vždycky dali najevo, že je něco „méně“. V tom je velká podobnost mezi Spiethem a Woodsem – v jejich hlavách, mysli.

A co McIroy? Osobně bych na něj před turnajem nevsadil, přišlo mi, že tlak na něj byl veliký a jeho forma v posledních měsících nikterak zářná. Na rozdíl od té Spiethovy, který hraje v posledních týdnech v životní formě (to byl mimochodem dost důležitý faktor a je otázkou, zda mu to vydrží i další rok, dva, pět let…). McIlroy ovšem ukázal, že je mimořádným hráčem, světovou třídou. Postupně se hrabal vzhůru a nakonec se prodral do nejužší špičky. Být dělený čtvrtý je pro něj asi zklamáním, ale nebýt letos nedostižného a vlastně „nestandardního“ výkonu Spietha, bojoval by o titul. To je to, co se od něj očekávalo. Před Rorym jsou ještě dlouhé roky na vrcholu.
A nakonec Phil Mickelson. Dokazuje, jak vypadá velký hráč, velký sportovec. Chytnou v něm saze, když o něco jde. Když má oč hrát. Když přes dvacet let soutěžíte, bojujete o tituly, zákonitě ve vás motivace postupně uhasíná. Ale ti velcí a největší se vždycky vzchopí, když mohou získat nějaký extra titul. Jack Nicklaus ho v Augustě dobyl ve 46 letech, Mickelson byl dva měsíce před svými 45. narozeninami druhý. To je také vynikající výkon a důkaz jeho mimořádných schopností. I on dodal letošní Augustě na zajímavosti a výjimečnosti.

Je to vlastně zvláštní. Spieth vyhrál způsobem start-cíl, měl po celou dobu obrovský náskok a nikdo ho neohrozil – a přesto turnaj nebyl nudný. I proto, že tu opět v popředí bojovali ti nejlepší z nejlepších, velké sportovní osobnosti.

– ANDREJ HALADA

Autor článku: GolfDigest C&S

Sdílet

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace