Jaký je vlastně Andrew Johnston, jedna z golfových komet letošního roku?

Henriku Stensonovi s Philem Mickelsonem možná patřily titulky na The Open, ale byl to Andrew Johnston, kdo si získal srdce národa. Sedmadvacetiletý Angličan přiznává, že je protikladem typického moderního sportovce, ale to mu nezabránilo v úspěchu v Royal Troon a pozvánce do ději?


Andrew Johnston - Open de España 2016Henriku Stensonovi s Philem Mickelsonem možná patřily titulky na The Open, ale byl to Andrew Johnston, kdo si získal srdce národa. Sedmadvacetiletý Angličan přiznává, že je protikladem typického moderního sportovce, ale to mu nezabránilo v úspěchu v Royal Troon a pozvánce do dějiště příštího The Open v Royal Birkdale. Se svým hustým plnovousem a pivním pupkem možná vypadá jako dřevorubec, ale pod slupkou jeho zajímavé a neobyčejné osobností se skrývá vynikající golfista.   Jak se změnil váš život od výhry ve Španělsku? S pozorností je to od té doby naprosto šílené. Davy se mohou zbláznit a zároveň slýchám na svoji adresu mnoho vtipných a milých komentářů. Rád hraji pro diváky. Jeden z mých kamarádů cestuje po Vietnamu a říkal mi, že i tam o mně mluví. Je to neskutečné. Jak se cítíte, když davy vyvolávají vaše jméno? Je to úžasný pocit, o kterém jsem nikdy ani nesnil. Nejhezčí na tom jsou zprávy na sociálních sítích. Spoustu lidí mi posílá videa svých dětí, jak trefují míčky nebo píší, jak jejich děti neustále křičí "Beef" (přezdívka Johnstona, pozn. red.) je tady. Nikdy bych si nemyslel, že mohu inspirovat lidi k hraní golfu. Poznávají vás teď lidé na každém kroku? V obchodním centru Westfield se za mnou hodně otáčeli. Tam mě lidé žádali o fotografii, což bylo poprvé, kdy mě někdo poznal mimo golf. Bylo to šílené, ale hádám, že je celkem lehké mě zahlédnout. Mám plnovous a nosím kšiltovku s rovným kšiltem. Změnila vás sláva jako člověka? Jsem pořád ten stejný chlap. Nesnažím se být něco a hrát si na něco. Pořád hraji golf s klukama kdykoli jsem doma. A bavit se budu s kýmkoli, protože taková je moje osobnost. Jsem velký pohodář. Kdy jste vůbec golfu propadl? Začal jsem hrát ve čtyřech letech. Táta mě vzal na místní hřiště, abych trefil pár míčů. V devíti jsem se přidal do klubu a táta do toho šel se mnou. Byl dobrý, měl handicap osm. Trvalo nějakou dobu, než jsem ho porazil. Ve čtrnácti nebo patnácti jsem poprvé zdolal par. Pak jsem reprezentoval zemi a v roce 2009 jsem se stal profíkem. To jsem dostal pár pozvánek na Challenge Tour, což byla dobrá škola. V roce 2011 jsem získal kartu na European Tour, až jsem se kvalifikoval na The Open v St. George´s. To bylo... jiné. Málem jsem se podělal do kalhot, když jsem viděl ty tribuny a lidi s foťáky. Nevím, jak bych to jinak popsal. Co bylo zlomovým bodem vaší kariéry? Po roce jsem ztratil kartu na European tour a strávil další dvě sezony na Challente Tour. Během té první jsem byl dlouho zraněný, což bylo klíčové. O něco později jsem se na poslední chvíli dostal na turnaj European Tour  v Jihoafrické republice. Tam jsem dorazil až ve středu a aniž bych viděl hřiště, skončil jsem osmnáctý. Zanedlouho jsem poprvé vyhrál na Challenge Tour, což byl velký krok. Pár týdnů na to jsem triumfoval ve Francii a byl druhý v Kazachstánu. Najednou, aniž bych to věděl, jsem byl na čele žebříčku Challenge Tour. Minulý rok jsem tedy znovuzískal kartu na European Tour. Byla to pomalá cesta. A přesto jste to všechno nevzdal? Přesně tak. Šest let zpátky jsem si ani nebyl jistý, jestli bych měl s hraním pokračovat. Šel jsem na pracovní pohovor v Knightsbridge. Byla to nějaká pozice konzultanta, která nevyžadovala zkušenosti. Pak jsem seděl ve Starbucksu a ta ženská mi volala, jestli chci jít na týdenní zkušebku. Hluboko uvnitř jsem cítil, že to není správné, a tak jsem jí řekl, že budu pokračovat v golfu, a že se omlouvám za mrhání jejich časem. Byla to nejspíš ta nejlepší věc, která se mi mohla stát. Pomohlo mi to uvědomit si, jak moc tu hru miluji. Změnila se vaše mentalita od vítězství na Spanish Open? Nikdy jsem nezkoušel hrát na to, abych prošel cutem, ale musíte vyhodnotit situaci. Tenhle rok ve Wentworth jsem hrál ve čtvrtek fakt špatně, tak jsem si stanovil cíl zahrát dobře v pátek. Povedlo se mi to, proklouzl jsem cutem a skončil jsem sedmý.  Jsou chvíle, kdy se cítím sebevědomí a cutem neprojdu. Jindy zase nejsem moc spokojený se svojí hrou a umístím se v top 10. Jak jste se vypořádal s tím hrát v předposlední skupině v neděli v Royal Troon? Bylo to hustý. Miloval jsem to. Nebyl jsem tolik nervózní. Čím víc jsem byl sám sebou, tím víc jsem si to užíval. Na prvním týčku sice máte nervy, ale nebylo to nic, s čím bych se nemohl vypořádat. Na to si člověk musí zvyknout. Jason Day uvádí Tigera Woodse jako svého mentora. Sehrál pro vás v tomhle podobnou roli John Daly? Tak trochu. Vycházím s ním velmi dobře. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale on má velké srdce. Je to milý chlapík. V Turecku jsme si spolu dali pár drinků a mluvili jsme o tom, že by moje přítelkyně se mnou jezdila na turnaje. On řekl: "Prostě jdi do toho. O peníze se nestrachuj. Víc se uvidíte a když budeš šťastný, pravděpodobně budeš i líp hrát." Vrátil jsem se do Anglie, promluvil si s manažerem Shaunem, který zajistil, aby se mnou Louise mohla cestovat. Vyšlo to velmi dobře. John vyhrál dva majory a žije v tom už nějakou dobu, takže jsem vždy otevřen radám. Uvažoval jste někdy o tom, že se vydáte cestou fitness jako třeba Rory McIlroy? Vtipné na tom je, že já se dostanu do posilovny celkem často a baví mě to. Problémem je, že je snadné odvyknout si od té rutiny, obzvláště v tom množství turnajů a cestování. Můj program byl navíc v posledních měsících pekelně nabitý. Minulý rok jsem trénoval hodně a zvedl jsem i 201 kg na mrtvý tah. Síla tam tedy je, jen jsem trochu tlustý. Hodně jsem byl v USA a jedl jsem dost jídla, tudíž jsem přibral. Ráno jsem byl v posilovně, ale řekl bych, že jsem pohodlný jedlík. Kdykoli jsem unavený či vystresovaný, radši si dám vepřové než salát. Nemyslím si, že budu někdy vysekaný či  bduvypadat jako Hulk Hogan nebo The Rock. Ale všechno je to o tom udržet si sílu a zajistit, abych nebyl zraněný. Co kromě golfu děláte? Miluju kreslené pohádky, ale obecně jsem velmi aktivní. Hodně jsem hrával basketbal a běhal. Baví mě i fotbal a stolní tenis. Zkrátka miluju hraní sportů a sledování. Kdybych nehrál golf, učitel tělocviku by byl perfektním zaměstnáním. Můžete totiž kopat míče na děti po celý den. Kdybych byl učitel tělocviku, ta škola by měla ty nejlepší gólmany! Jaký je váš největší cíl v golfu Major by byl úžasný, ale i puttovat vítězný míček na Ryder Cupu by bylo skvělé. Tričko by šlo dolů. Máte v hlavě oslavu pro příští vítězství na Tour. Můžeme vás třeba vidět skákat do vodní překážky? Ne po tom, co to udělal Thomas Levet a zlomil si nohu. Ujistil bych se, jestli je to hluboké. Byla by to velká párty, až bych se vrátil zpět. Po Spanish Open to byla epická pařba v North Middlesex. Skončili jsme někdy ve čtyři ráno. Pár půllitrů jsme vypili no. Co si myslíte o zastaralých přístupech v golfu? Vadí mi to členství a to, že nemohou hrát ženy. Co je takový problém? Raději bych měl místo, kde jsou všichni zapojeni a nezáleželo by na tom, kdo jsou zač a odkud pochází. Měli by s tím přestat a nechat lidi hrát. Čím víc lidí hraje, tím lépe pro hru. Rozjel jsem nadaci, abych navýšil peníze a děti začaly znovu hrát. V listopadu to bude deset led, co můj táta umřel a on byl stejný jako já. Byl posedlý sportem, vedl tu děti a pět z nás se stalo profíky. Potřebujeme lidi golfem pobláznit. To je to, o čem celá nadace je. Až jednou skončíte s golfem, jak byste chtěl, aby na vás lidé vzpomínali? Jako na někoho, kdo dokázal lidem vykouzlit úsměv na tváři, kdo zanechal dobré vzpomínky a inspiroval děti k tomu, aby šly ven a hrály.

Zdroj: todaysgolfer.co.uk